Země hojnosti

Země hojnosti

MÍSTO ÚVODU VÝZVA K NENÁSILNÉMU ODPORU:

Výzva všem svobodomyslným a vědomím obyvatelům planety Země k aktivnímu nenásilnému odporu. Přišel čas první skutečné celoplanetární revoluce, čas konce národních států, zkorumpované a lživé politiky, čas ukončení násilí a válek a likvidace veškerých existujících zbraní, konec nespravedlivého, špatného a nesmyslného společenského systému. Nyní přišel čas vlády rozumu, globálního, ale pozorného a přítomného vědomí. Braňme se, dokud máme ještě čas. Bránit se lze, neboť se bráníme pouze nám samým!

Přišel čas trvalé změny. Je však jen jediná možnost, jak ji uskutečnit, musíme každý začít sám u sebe, změnou svého vlastního vědomí, nesobeckým, pozorným a vědomým žitím v přítomnosti. Musíme se naučit neztotožňovat se s našimi emocemi a s naší myslí. Musíme se přestat identifikovat s naším egem, které vlastně ani neexistuje, protože je jen naším myšlenkovým konstruktem, výmyslem složeným z útržků minulosti osobních příběhů smíchaných s touhami po nádherné budoucnosti a bolestivým strachem z její nedosažitelnosti. Nic z toho však není skutečné, je to jen popis nás samých. Tato krátká literární úvaha nemá žádné ambice být návodem, jak uskutečnit světovou revoluci. Je to jen esej, vycházející z jednoho zcela konkrétního a prožitého osobního příběhu cesty z města ven, do přítomnosti, do opravdovosti, ač zdá se být někdy tak bolestivá, do sebe sama i do společného lidského mýtu. Literární experiment ovšem občas, za vzácných a příhodných okolností, může být čímsi, co třeba naznačí nějaký způsob, jak by možná šlo přeci jen ukončit to veškeré, mnohdy zcela zbytečné, a třeba leckdy i jen zdánlivé utrpení. Tedy ukázat nám cestu jak poznat, kdo skutečně jsme a jak najít smysl života a bytí v něm a jaký mýtus tu my všichni společně vlastně žijeme.

Jsou nás miliardy, miliardy svobodných, nezávislých lidských bytostí obdařených mnoha zázračnými vlastnostmi a schopnostmi, obdařených myslí, pamětí, pocity, emocemi, vědomím i jedním společným kolektivním super vědomím, kterému ovšem ve své lidské namyšlenosti říkáme nevědomí, aniž bychom vlastně vůbec pochopili, co že to skutečně je a co to pro nás znamená a jaké možnosti bytí nám to otevírá. Že jsou nás miliardy individualit vzájemně oddělených tenkou a neviditelnou slupkou ega, ovšem ve skutečnosti jsme všichni jen Jedno.

My všichni lidé jsme Jedno, tedy jeden, opravdový člověk, Adam Kadmon, tedy ten, který byl Bohem stvořen ku obrazu svému. Ke všem změnám k lepšímu světu, k vykročení na cestu do nové Země hojnosti, potřebujeme jediné: ODVAHU

"Fyzické procesy samy o sobě nikdy nemohou uspokojivě vysvětlit existenci vesmíru, života nebo vědomí. Náboženství zůstávají jen u zbožných přání a bujné fantazie, s jejíž pomocí zakrývají bezednou propast nevědomosti..." Peter J. Carroll Liber Nul and Psychonaut

Pragmatismus (z řec. πρᾶγμα - pragma, věc, čin) je filosofický směr, který staví do popředí lidské jednání, praxi. Z ní každé myšlení vychází a k ní zase směřuje. Myšlenky se ověřují tím, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila. V běžné řeči znamená pragmatismus zaměření se na praktický užitek a úspěch, někdy až nevybíravě. "Jednal čistě pragmaticky" může znamenat jednat až bezohledně, bez skrupulí. Odtud také pragmatický, zaměřený k praktickému užitku, prospěchu.

"Pravdivé je to, co je užitečné."

My lidé se rodíme do vesmíru chaosu vlastně jen s jedním jediným cílem, a to abychom svým individuálním životem pokračovali v utváření našeho společného a věčného lidského mýtu. Tímto mýtem je věčná a vrozená, přirozená touha člověka po vysvobození se z tenat smrti, z osidel toho tak nespravedlivého (zdá se našemu egu) času. Mýtus touhy člověka po probuzení se z onoho bolestivého, hrubohmotného snu, zvaného život. Bolestivého, protože právě ohraničeného každému jinak měřeným časem, tedy zrozením a smrtí. A protože my lidé tak nějak tušíme, že naše duše je svojí podstatou věčná, nedokážeme se přirozeně popasovat či smířit se s tím, že když už nám bylo z nějakého tajemného a nepochopitelného důvodu umožněno prožít a vnímat zázrak života a Stvoření, tak v rámci našeho individuálního života nejsme věční, tak jak bychom si to jistě zasloužili, ale že je náš jepičí život (vzhledem k délce trvání Vesmíru, která vnímána úhlem pohledu nám daného času vypadá jako věčnost) ohraničen jen jakýmsi velice krátkým časovým úsekem, který je nám čímsi, či kýmsi, ovšem vždy každopádně nespravedlivě, stanoven.

Duše moderního člověka je v současnosti plně zaneprázdněna jedinou a zdánlivě nejdůležitější činností, nesmyslným vyděláváním stále většího množství peněz. Činností, kterou člověk vykonává s touhou po svobodě, s falešnou nadějí, že ho nakonec, někde v nezřetelně naznačené a značně nejisté budoucnosti vysvobodí, tedy probudí z bolestivého snu "skutečného" života v hrubohmotném světě do jiného snu, do zdánlivě spravedlivějšího snu, tedy do zaslouženého (jak se nám to jeví) mýtu o životě věčném. Zastavme se tedy nyní společně, alespoň na krátkou chvíli, abychom umožnili naší unavené duši odpočinout si od nikdy nekončícího kolotoče neustálého vydělávání za účelem nikdy nekončícího utrácení. A začněme znova a pěkně popořádku, třeba tím, že si uvědomíme, co že je to ten věčný mýtus, který zde všichni společně žijeme, aniž by se nás kdokoli na začátku zeptal, zda vlastně vůbec něco takového žít chceme. Času na to máme, ač se to třeba z úhlu pohledu všedního, běžného života nezdá, vlastně docela dost.

Mýtus

Takže, co je to ten mýtus? Mýtus je vlastně výklad světa a jeho dějů, který je vyprávěn a vzájemně mezi lidmi sdílen v nějakém poučném příběhu za účelem probuzení se člověka a kvůli jeho osvobození od nadvlády času a neviditelných, přesto reálně existujících démonických sil v nitru nás samých. Tento "mýtický" výklad světa je veden s přesvědčením, že "čas" je relativní cyklická veličina, že čas není něco jako je permanentní lineární tok řeky, která stále plyne od nekonečna po nekonečno, ale že čas je vlastně fiktivní, ve skutečnosti vůbec neexistující hodnota, která, podobna tím třeba ručičce radaru nebo ručičce hodinek, se otáčí stále do kola, to znamená, že všechno živé je po věky cyklicky vystavováno stále stejné situaci. Tedy, že i my lidé jsme stále ve stejné a útrpné situaci, protože jinak by "věčný příběh mýtu" neměl vůbec žádnou cenu ani smysl. A v tomto stále do nekonečna se točícím čase se dá popsat skutečnost světa příběhem, který nám otevírá oči, takový příběh se právě proto stává příběhem věčným, příběhem gnostickým, příběhem skutečného poznání, tedy tím, čím by měl být každý "pravý mýtus".

Podobně však jako všechno dobré, tak i samotné slovo "mýtus" dnes démonické síly ukryté kdesi hluboko v nás, síly které někdy označujeme jako Hada, ďábla, antikrista, nebo jako "spodního Pána", síly, které nám dnes nenápadně vládnou, zdiskreditovaly, a to proto, aby se nám stalo protivným, nebo alespoň ztratilo svoji hodnověrnost. Když totiž dnes řekneme: "to je mýtus", tak vlastně řekneme, že to je lež, že to je nepravda, blábol, prostě neseriózní nebo hloupá informace. Čili my dnes používáme to slovo "mýtus" přímo v odpudivém a vysloveně negativním smyslu. I proto se nám do dnešní racionalisticko-technické doby, kdy přirozená a stvořitelem nám poskytnutá síla našeho ducha a duše jakoby již ani neexistovala, téměř žádné původní mýty nedochovaly. Zůstali nám vlastně už jen dva "schválené" mýty. Ten největší a u nás na bohatém Západě mocně propagovaný mýtus je mýtus o biblickém "Spasiteli Ježíši Kristu", a pak také všeobecně známý mýtus o stvoření světa.. Hlavním smyslem této mé úvahy vyzývající k probuzení se, je zcela jiný.

Mým cílem je zboření veškerých dosavadních mýtů. Bořím ovšem, abych mohla v těch ruinách začít znova stavět. Postupně vám budu v rámci této eseje vyprávět ten nejznámější mýtus, mýtus nám všem tak důvěrně známý, nosíme jej totiž všichni někde hluboko ve svém srdci, ovšem nikdy nás dosud nenapadlo, že to vše mohlo být třeba úplně jinak!

Boření mýtu

Zbořme nyní společně tento mýtus, neboť v jeho ruinách začíná cesta ke skutečnému vysvobození: "I požehnal člověk dni sedmému a posvětil jej, neboť v něm bylo započato dílo jeho. A tak překonána jsou nebesa i země a všechna jejich vojska. I viděl člověk, že to, co činí, je velmi dobré. A bylo jitro a byl večer den šestý. I řekl člověk: překonejme život, jejž vydala země. I překonal člověk živočichy země podle pokolení jejich a učinil sebe bytostí podle podobenství Boha, aby panovala všemu, co je živé. I vytvořil tak člověk člověka k obrazu božímu a požehnal mu. I viděl člověk, že to, co činí, je velmi dobré."

Na Zemi je v dnešní digitální době, ač je svojí podstatou tak vzdálená archaické době agrární, přesto všeho dost pro všechny. Dost všeho pro všechny znamená, že kdyby byl člověk skutečně člověkem a jeho lidství by bylo opravdové, absolutně nikdo by dnes netrpěl ani hladem, ani žízní, nestrádal by zimou či se neschovával před pekelnou výhní. Lidstvo v současnosti disponuje dostatečným množstvím potravin, energie, informací, technologií a průmyslové výroby, aby nikdo na planetě Zemi nemusel žít ani v materiální, ale ani v morální bídě. To vše ovšem pouze za předpokladu, že by současný Člověk byl stále ještě skutečně Člověkem! Což, zdá se, bohužel není.

Tedy člověk je stále člověk, ale již to není ten pravý, ten původní člověk, člověk - anděl, ten, jež je podoben Bohu, svému stvořiteli. Člověk se natolik vzdálil své prapůvodní, tedy duchovní podstatě, až svoji podstatu začal ztrácet, člověk začal ztrácet své vlastní lidství.

"A bylo jitro a byl večer, den pátý. I řekl člověk Člověk: Vydejte vody bytosti, které by unikly zemi v povzletu svého ducha. A stalo se tak a člověk ovládl vody i povětří zemské. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré. A jest jitro a večer, den čtvrtý. Opět řekl člověk: překonejme světla nebes, jež oddělují den od noci, klad od záporu a učiňme je přístavy svými. A neoddělují více tato světla člověku den od noci, takže překonává čas. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré."

Moderní a postmoderní doba se vyznačuje na jednu stranu dosud nebývalou svobodou, kde se jedinou limitou člověku stává výše jeho konta, na druhou stranu nenabízí v podstatě žádné možnosti úniku ze svazujícího společenského konsenzu, člověk je nucen dobrovolně se vzdát poměrně velké části svého soukromí kvůli "blahu" a "zájmům" většiny, a to pod nejrůznějšími ideologickými záminkami. Poměrně charakteristickou záminkou dnešní doby je například až hysterický boj proti terorismu, proti Islámskému státu, nebo "uprchlická krize" a další. Člověk je programován technologiemi moci v zájmu většiny, v zájmu blahobytu, pod záminkou boje za svobodu, přitom reálné svobody má stále méně. Ovšem vzdává se jí vždy "dobrovolně" na základě "rozumu". Jednou z možností úniku z tohoto ustáleného společenského diskurzu je zcela pragmatické uvědomění si svého skutečného a pravého lidství a jen pouhé uvědomění si zázraku stvoření, který je nám z milosrdenství božího dovolen prožít.

"A bylo jitro a byl večer, den třetí. I řekl člověk: Zrušme hranice mezi vodami a zeměmi, aby vše splynulo v látku jedinou. I stalo se tak a člověk překonal prostor. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré."

V zájmu nás všech, kdo jsme si vědomi skutečného stavu věci a nehodláme se nadále nadšeně podílet na společné cestě do sebezáhuby buď ekologickou krizí nebo atomovým ohněm, oboje v zájmu pokroku a rozumu pochopitelně, je takové uvědomění si pravé podstaty sebe sama a opětovné nalezení vlastního lidství. Lidství založeném na jakési přirozené (nikoli tedy přikázané, křesťané nechť mi prosím prominou) "vesmírné" morálce.

"A bylo jitro a byl večer, den druhý. I řekl člověk: Překonejme oblohu a vše, co jest v ní a osídlíme ji svou myšlenkou. I stalo se tak. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré. A bylo jitro a byl večer, den prvý. A překonal tak člověk všechny úrovně bytí, světy i jejich propasti a řekl: Budiž světlo, Nejvyšší Inteligence a Počátek. A to jest naším skutečným cílem a počátkem nového, Zemí věčné hojnosti, a na samém počátku bude opět slovo, a to slovo bude u člověka a člověk bude znova slovem."

To, co v rámci svého vlastního bytí vnímáme jako realitu, je ohraničeno tím, co bychom mohli nazvat nejpřesněji asi jako naši "osobní zkušenost". Tato zkušenost pak tvoří naopak zase onu neviditelnou, přesto existující hranici toho, co vnímáme a o čem hovoříme jako o "bytí". Pouze naše zkušenost, respektive přesněji jde spíše o jakýsi stále více a více komplexnější soubor zkušeností nasbíraný a seskládaný v průběhu života, vytváří strukturu toho, co nazýváme existence. Ovšem Stvořitel nám ve stvoření, tedy v prostoru vytvořeném v podstatě pouze za účelem poskytnutí nám životního prostoru, jakéhosi místa pro naši vlastní existenci, nechal i jakási tajná úniková místa, nouzové východy, tedy vlastně možnost, jak vyhledat a proklouznout jakýmisi "štěrbinami" ve struktuře naší vlastní existence. Zbourání veškerých dosavadních mýtů může být také jednou z takových možností, jednou z cest vedoucích ke skutečnému vysvobození se. Takovéto prazvláštní, a současným člověkem zaslepeným svým informačním digitálním super technologickým světem, kde i dosud nemožné a nepředstavitelné se stává skutečným, neviděné a neodhalitelné štěrbiny do světů oddělené skutečnosti v Castanedovském pojetí jsou vlastně jen takové "chyby" v matrixu, chyby odhalující nám velikost celého toho božího podvodu a megalomanské iluze pojmenované jako náš život. Jednou takovou typickou chybou, či spíše jejím projevem je třeba známý pocit deja-vu. Nabízí se nám tedy dosud nevídaná možnost úniku z nudného, těžkopádného, často nesvobodného konsenzuálního mainstreamu, z okovů společenských konvencí a populárních dogmat a to mnoha různými způsoby, od svobodného experimentování s vlastní myslí, přes šamanismus až třeba po dogmatické a bezvýhradné přijetí nějaké ortodoxní víry v rámci náboženství.

Stvořitel, ač se to na první pohled třeba vůbec nezdá, tak nám dává možnost vytvářet z naší vlastní existence postmoderní, leckdy až surrealistické koláže seskládané z prvků možného i ne-možného, z přijatelného i z ne-přijatelného. Umožňuje nám zcela přeorganizovat náš navyklý způsob chápání, uvažování a poznání, čímž nás výrazně posouvá k možnosti úniku, nebo k vysvobození. To vše za jediné podmínky, alespoň na chvíli přestat myslet na to jediné, na co poslední dobou úplně všichni a neustále myslíme, tedy na prachy, a místo toho třeba zkusit myslet "jen" na sebe, nebo se zbavme únavného sobectví a mysleme rovnou na nás na všechny, na Adama Kadmona, tedy na člověka! Kabala, ta původní, skutečná, tedy až v současné době odtajněný židovský mystický a okultní systém, či "výklad" světa, tvrdí jednu velice zajímavou a důležitou věc, totiž že existuje pouze vztah mezi Stvořením a Stvořitelem, mimo tento vztah neexistuje vůbec nic. Pouze tento vztah ohraničuje zázrak Stvoření a poskytuje nám úžasnou možnost uvědomění si tohoto zázraku, spolu s trnitou cestou k pochopení toho všeho. Touha pochopit smysl Stvoření tvoří neoddělitelnou součást lidské kultury již od hlubokého dávnověku, jejíž kořeny se ztrácejí až kdesi v době před babylónské či před sumerské, ovšem je více než pravděpodobné, že její kořeny sahají ještě mnohem, mnohem hlouběji. To, jak tuto bytostnou lidskou touhu vnímáme, jak chápeme zázrak Stvoření a naši vlastní účast a životní roli v něm, je vždy pokřiveno jednak optikou našeho vlastního ega a sobectví, ale pak také kolektivně přijatou, vždy tedy zcela dogmatickou optikou té, které historické epochy a lidský postoj k tomuto mentálnímu konstruktu tedy proto jaksi odjakživa osciluje od pocitu strachu, nepochopení, obav a zatracování až k jejímu (opět dogmatickému) velebení, někdy doslova až ke zbožštění, tedy k víře a k náboženství.

Pragmatismus

Jedním z hlavních znaků současné historické epochy je její pluralismus, její demokracie, ale nikoli nutně pouze v politickém smyslu slova, ale také například coby charakteristický způsob postmoderního uměleckého vyjadřování. Dadaismus, surrealismus, koláž a další směry současného umění to ostatně dostatečně dokazují. A hlavní krédem dnešního postmoderního a pragmatického Adama Kadmona jen zapadá do kontextu současnosti: Nic není pravda, vše je dovoleno! (Carrol)

Opačnou stranou principu "nic není pravda, vše je dovoleno" je možnost vytvoření takřka jakékoli vlastní "mapy" reality, umožňující nám vyzkoušet si "jakoby nanečisto" jakou konkrétní roli bychom v této "vlastní" realitě chtěli hrát, jaký že to životní příběh, nebo životní roli bychom si tu chtěli vyzkoušet zahrát, a můžeme konat naprosto vše. A skutečně si dnes můžeme dělat, konat a uskutečňovat naprosto vše, od letu do vesmíru, přes budování třeba i velmi neobvyklých hyper vědeckých teorií, až ovšem také i po čistě čarodějnické a šamanské techniky, coby pracovního teoretického rámce pro svoji vlastní soukromou individuální magii.

Filosofický pragmatismus chápe člověka nikoli jako myslící, teoretickou bytost, nýbrž především jako bytost jednající. Představy, pojmy a soudy vycházejí z potřeb jednajících lidí a mají jim sloužit především jako pravidla jednání. Jejich pravdivost se neověřuje porovnáním se skutečností (což často není možné), nýbrž jejich důsledky: užitkem pro člověka a prospěšností pro společnost. (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pragmatismus)

Lidský životní pragmatismus je schopnost jednat tak, aby toto naše jednání vedlo ke splnění našeho přání, k úspěchu v oblasti našeho usilování, k naplnění našich očekávání i tužeb. Je to sobecká schopnost. Pragmatismus znamená také věcnost a efektivnost a užitečnost. Pragmatismus ovšem také naznačuje, že vše, veškeré naše konání, co vede k úspěchu je dovoleno. Vše je dovoleno a jedinou limitou jsme si v rámci zázraku Stvoření pouze a jen my sami. Mnohé momenty z poměrně nedávné historie lidstva nám naznačují, že my lidé máme jednu vysloveně magickou schopnost skoro vrozenou, nebo alespoň to tak působí, my většinou totiž to, co vidět nechceme, prostě nevidíme! A to se na "to" můžeme právě koukat. To zase ukazuje, že to, co považujeme za realitu, je jen velmi úzkým výběrem různých jevů a propojení mezi nimi vzájemně, a jen těch několika mála, které se prostě rozhodneme vnímat.

Takže tato naše "skutečnost" má v sobě principiálně ukryto pletivo vztahů a jakýchsi "pod skutečností", které dobrovolně zahalujeme neproniknutelnou temnotou, maskovanou naší částečnou "slepotou", či něčím, co bychom mohli nazvat asi nejpřesněji jako "ztrátou paměti". Tento efekt pochopitelně způsobuje naše vlastní mysl a způsob chápání. Ovšem maskovat to umí vskutku dobře! Dokonce tak dobře, že iluze reality, ačkoli očištěné od všeho, co vidět nechceme a nepotřebujeme, je naprosto dokonalá. Kdokoliv z nás, a to zcela bez výjimky a mě samotnou pochopitelně nevyjímaje, má ve svém životě jednoho velice mocného a úhlavního nepřítele.

Tímto našim silným a největším nepřítelem jsme si bohužel my sami, respektive je jím naše vlastní mysl. Naše lidská schopnost myslet je jednak tou vlastností, která nás odlišuje od dalších stvořených forem života na nižším stupni vývoje ale zároveň je právě tou vlastností naší individuální psýché, která nám znemožňuje využívat naše další přirozené schopnosti, kterými je vyciťování (nikoli ve smyslu cítění v rovině emoční, ale ve smyslu vyciťování jakýchsi skrytých vnitřních vztahových vzorců reality, které ovšem tvoří ono neviditelné, přesto reálně existující a nekonečně složité předivo podstaty skutečnosti), vnímání (myšleno ovšem to ryzí vnímání, nesouvisející s vnímáním smysly: zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem), koncentrace (ve smyslu nerušeného soustředění), ale třeba i schopnosti, kterou bychom mohli nejpřesněji označit jako magická síla (tedy schopnost působení a vyvolání změn ve fyzické skutečnosti v souladu s naší vůlí a našimi přáními). Je to dáno tím, že ačkoli se nám mysl jeví jako vlastní a přirozená schopnost, tak jí ve skutečnosti není, mysl, schopnost myslet je pouze vlastností našeho, ve skutečnosti přitom ovšem doopravdy neexistujícího ega.

Na tom všem by nebylo ještě nic tak špatného, ego je nedílnou součástí naší individuální bytostné osobnosti, naší subjektivní zkušenosti, stojící za oním zvláštním pocitem: já jsem. Co ovšem špatné je, je míra našeho ztotožnění se s naším egem a s výplody naší mysli. Míra takového ztotožnění se je pak přímo úměrná i míře našeho oddělení se od bytí v přítomnosti, od oné "ryzí skutečnosti" nacházející se pouze a výhradně v přítomném okamžiku a mimo dosah našeho vlastního ega a mysli. Právě toto oddělení se od skutečnosti a od "bytí v přítomnosti" stojí za převážnou většinou našich psychických a potažmo i fyzických strastí, bolestí a utrpení. V přítomnosti nic takového totiž není!

Od mala, respektive hned od našeho narození je nám popisován a vysvětlován svět kolem nás. A jak je nám svět, tak vysvětlován a popisován, tak my ať chceme, či nechceme, časem přirozeně zaměníme tento popis a vysvětlení světa za onen svět sám. Od narození jsme tedy nuceni k tomu, abychom naše vlastní vnímání a myšlení, ve své podstatě a původnosti přirozeně "magické" tedy vnímání nekauzální a i nekonsenzuální, vyměnili za nám původně zcela nepřirozené kauzální a "logické" myšlení, tedy myšlení ohraničené možnostmi a množstvím slov, které využíváme, nebo pro většinu z nás spíše bychom je potencionálně mohli využít, protože ve skutečnosti je ani zdaleka všechny nevyužíváme, k naší vzájemné komunikaci a k onomu již zmiňovanému popisu světa. Myšlení, o kterém se navíc, ač cela mylně domníváme, že je "naše" vlastní a přirozené, tak není, protože je to myšlení ega.

Onoho ega stojícího za neustálým falešným pocitem vlastního Já. A také za oním naším neustálým vnitřním monologem. Monologem, který nám bohužel znemožňuje používat mnohé s přirozených schopností, které ve Stvoření máme a monologem bohužel ukrývajícím před námi samými naši nejvlastnější, tedy duchovní, podstatu. Ačkoliv zdánlivě by to samo o sobě nebylo nic ještě tak hrozného, ostatně celý moderní svět je založen na schopnosti stále rychlejší komunikace, na informační propojenosti a informacích vůbec. Kdyby...

Kdyby nás tento nepřirozený, naučený, dospělou většinou pak dalším a dalším novorozencům vnucovaný popis světa a způsob vzájemné komunikace, nezbavil schopnosti vnímat. Nikoli jen cítit, ve smyslu třeba fyzické či psychické bolesti, či ve smyslu emočním, to znamená třeba cítím lásku, naopak odpor či zhnusení, strach, radost, hrdost, nadšení atd., ale mám na mysli ono vnímání zbavené popisu myslí. Vnímání, které už nenásleduje neustálý vnitřní dialog, potřeba vnímané hodnotit, posoudit, popsat či rovnou využít. Ovšem naštěstí stále ve Stvoření existují i nemnozí, vzácně se vyskytující jedinci, jednotlivci, kteří svým dobrovolným a neustálým usilovným tréninkem, nadšením, pevnou a ryzí vůlí, tedy pravou vůlí, dokáží zastavit svůj vnitřní dialog, dokáží se cosi jako "zpřítomnit" a tak se zbavit všech psychických bolestí, obav, strachů, předsudků, protože je jejich mysl již dál nenutí neustále analyzovat vše co se stalo a co je obsaženo v jejich paměti a k vymýšlení neustále nových a nových scénářů toho, co se stane a jak. V přítomném okamžiku nic z toho není, existuje jen to, co je právě teď a právě tady. A tito nemnozí jedinci tímto nesnadným způsobem plným pevné vůle a vědomého odříkání, tak získávají schopnost řízeného "přepínání se" mezi různými paradigmaty vlastního bytí, své vlastní existence. Třeba z paradigmatu racionálního do paradigmatu magického, z kauzální reality opakovatelného do nekauzální reality jedinečného, neopakovatelného, tedy - magického.

Toto slovo, "magické", se v té naší běžné, společné, dohodnuté, tedy konsenzuální, konvenční realitě stalo vlastně jen synonymem jak pro slovo krásné, ale také pro slova jako: tajuplné, tajemné, neobvyklé, snové, nebo fantastické. Ovšem všimněme si, že vždy je to ve smyslu, kdy jde o vyjádření pocitu. Vždy jde o emoce z nějakého, většinou nevšedního zážitku, z uměleckého předmětu, z nějakého přírodního objektu, nebo z krajiny. Tedy z něčeho, co je jedinečné a neopakovatelné! Sousloví jako: to je magická krajina, magické zákoutí, nebo magický podvodní svět apod. to dokazují. Tedy slovo "magické" vyjadřuje také jakousi estetickou míru prožitku vnímání. Jakýkoliv umělecký zážitek, vnitřní intenzivní prožití nějakého umění totiž také patří do nekauzální reality neopakovatelného. Tedy do reality, v níž kupříkladu to, co zde nazýváme "magií", skutečně existuje.

Duchovní realita světa

Pro většinu současných lidí je existence čehosi jako je duchovní realita, neviditelný duchovní rozměr té viditelné, hmotné, projevené reality tvořící jakousi hmatatelnou kulisu našich životů, přinejmenším sporná. Přesto její tak sporná existence provází lidstvo tak nějak od nepaměti. Čím to je? Domnívám se, že lidé hledají tuto duchovní dimenzi projeveného jaksi špatně. Oni ji hledají vně sebe samých, někde okolo, ve vesmíru. Již Hermes Trismegistos ovšem vyslovil ono v okultních, duchovních a hermetických kruzích tak dobře známé: Jak nahoře, tak dole. Jak dole, tak nahoře. Ale myslel tím právě to, že ona duchovní dimenzi není vně, ale uvnitř nás samých. A je stejně veliká, jako je vesmír, který nás obklopuje a jehož jsme jednou provždy nedílnou součástí. Zdali však jde o záměr Stvořitele, či o neskutečnou náhodu, nechť si každý posoudí raději sám. Bohužel toto naše duchovní "probuzení se", tedy uvědomění si i vyšší, duchovní dimenze reality a prožívané skutečnosti, našeho vlastního života má i své stinné stránky.

Tou zdaleka nejproblematičtější je to, že v tu chvíli si většinou a pochopitelně dotyčný vůbec neuvědomí, že spouští ve své mysli, ve své psychice, ale i v reálném životě, který žije, a ve kterém má jasně stanovenou roli, kterou, jak si nesprávně myslí, vědomě přijal, a která mu buď úplně, nebo alespoň z části vyhovuje, baví jej a naplňuje, nevědomé a vůlí neovlivnitelné procesy, které nastanou bez výjimky vždy, pokaždé a každému, kdo se touto cestou svého vlastního probuzení se vydá. Tyto nevědomé procesy jsou vyvolané právě z oněch hlubin naší kolektivní lidské psýché, z hlubin toho, co Jung nazývá kolektivním nevědomím, nebo podvědomím, toho, o čem všichni bezpečně "víme", že to existuje, a přesto to dosud nikdy a nikdo ani nedokázal, ani pořádně nepopsal, natož aby třeba důkladně prozkoumal. Tedy z hlubin toho, co tvoří naši podstatu, co nazýváme někdy jako duše, co je vlastní a společné všem vědomým bytostem, z Adama Kadmona.

Ovšem tyto hlubiny nás samých neskrývají jen naši nejvlastnější kolektivní, společnou podstatu, ony skrývají veškeré obsahy také našich jednotlivých individuálních psýché i našich individuálních myslí. Tedy i to, co je u mnoha z nás schválně zasunuté co možná nejhlouběji, protože nás to buď bolí, trápí, nebo dokonce děsí. A v tom je hlavní kámen úrazu toho, co každého čeká, jakmile se tyto spící procesy a programy dosud ukryté někde hluboko v nás náhle probudí a vstoupí do procesů a programů tvořících realitu našich běžných životů. Ty programy jsou totiž nejen ty naše vlastní, ale i cizí, ba co všech vědomých stvoření, kteří si svůj zázrak Stvoření prožili, právě prožívají či jej teprve prožijí!

U každého, kdo nahlédne až sem, za oponu hrubohmotné matérie, do duchovního světa naší nejvlastnější podstaty, kde vzdálenost mezi jednotlivými objekty vlastně znamená jen míru podobnosti jejich vlastností, nikoli vzdálenost fyzickou tak jak ji známe z všední zkušenosti, tímto nastane jakýsi "iniciační" proces (proces zasvěcení, nebo sebe - zasvěcení). Takový iniciační proces, ačkoliv se nám zprvu jeví jako bolestivý, je nezbytný. Osobně se domnívám, že pro projekt Země hojnosti, skutečné, absolutně svobodné, zodpovědně vědomé a vskutku duchovně-materiální epochy lidstva by měl být snad i povinný, asi jako školní docházka. Takové povinné prožití iniciačního procesu by urychlilo, a to asi dosti výrazně posun celé lidské společnosti od té současné, tedy konkurenční, ke společnosti kooperující, od zášti, závisti a sobectví by se lidstvo posunulo k lásce, milosrdenství, sdílení a vzájemné pomoci.

Tento proces nastane bez výjimek zcela u každého "probuzeného" a jeho smyslem je vlastně donutit iniciovaného k introspekci, rekapitulaci a sebepoznání. Bez této introspekce, bez rekapitulace svého života a pochopení a přijetí, případně smíření se s vlastní rolí v něm, bez toho, aniž bychom poznali limity a leckdy i ty temné, až nejtemnější hlubiny naší individuální psýché, bychom byli při první konfrontaci s psycho emocionálními komplexy naší společné, kolektivní osobnosti Adama Kadmona, zatlačenými u valné většiny z nás až někam velmi hluboko do nevědomí a hlubin své individuální psýché a navíc považované mylně za naše vlastní, bychom jimi byli okamžitě smeteni, posednuti, napadeni a v nejhorším případě asi rovnou zabiti. Iniciační proces má tomuto vlastně zabránit, sebepoznání a introspekce se tak stávají jednou ze základních podmínek jakéhokoliv vědomého duchovního probuzení se.

Nyní se na situaci člověka dneška podívejme pragmaticky. Většině současných lidí úplně uniká jak duchovní rozměr naší vlastní existence, tak i naše kolektivní, společná podstata, ukrytá před hysterickými a oprávněnými obavami našeho ega o skutečnosti, nebo spíše neskutečnosti jeho existence. Hlavní Problém lidstva současnosti totiž není v nedostatku, ani v populační explozi, ani v migračních krizích, či v lokálních vojenských konfliktech, nebo v politických šarvátkách, problémem lidstva je jeho zcela globální sobecké šílenství, neustále sílící celoplanetární egregor všespolečenského egoismu.

Tento mentální konstrukt je stejně reálně existující, jako je reálně existující mentální konstrukt mého pocitu Já jsem, nebo vašeho pocitu Já jsem. Pocit "Já jsem" nezbavený egoismu totiž nejsem já, nebo vy, uvažujete-li o sobě, ale náš popis sebe sama, obsahující kromě obecných pravd typu: jsem muž, nebo jsem žena, měřím 182cm, mám hnědé, krátké zvlněné vlasy, nyní probarvené červeným melírem, jsem blond, také jakési polopravdy typu jsem žurnalista, makléř, bankovní úředník, lékař, umělec apod. přisuzující nám jakýsi sociální statut, společenskou roli, spíše než nás skutečně charakterizující popis, která ovšem Skutečnost zabarvuje zobecňující konsenzuální charakteristikou té které role. Navíc každý máme mnoho takových rolí zároveň, mnozí jsme umělci, rodiči, sourozenci, dětmi, řidiči, cyklisty, lyžaři, turisty, chataři a houbaři zároveň. Přestože jsem vším jmenovaným, přesto ani jedno nejsem skutečně já. Ani vy. A stejné egoistické sebe popisy se vytváří nejen na individuální úrovni, ale i v rámci větších či menších kolektivů, sociálních a etnických skupin, ale i politických stran, národů a států.

Stát

Stát, ačkoliv je reálně neexistující, protože co to vlastně je stát, existuje a funguje jen díky takovému popisu sebe sama, jakým sebe sama definujeme a popisujeme my! Stát je jakýsi samostatně fungující územní celek, který má různou formu různě centralizované vlády a moci, udržované odjakživa většinou jen přímým fyzickým násilím a hromaděním materiálních statků, v současnosti jen v sofistikovanější formě v podobě peněz. K tomu se ještě přidá kontrola přístupu k informacím a plošná manipulace různými formami propagandy, neštítící se ani manipulativního zneužití umění, filozofie, a dokonce náboženství a víry, tedy těch nejniternějších a nejosobnějších útočišť lidských duší, pro potřebu pouhého svého sebeprosazení se a sebe-identifikace, tedy vlastně jakéhosi "z-existenčnění se"! Tedy procesu fyzické seberealizace pouhého mentálního konstruktu konsenzuálně pojmenovaného (česky) jako "stát"!

Tato, ve skutečnosti neexistující věc, stát, ovšem vládne neomezenou silou nad našimi životy, existenčními prostředky, existencí... Ve skutečnosti neexistující, pouhý mentální konstrukt naší vlastní mysli, pojmenovaný "stát", nám však vydává doklady, rodné a úmrtní listy, cestovní pasy, stará se o naši bezpečnost a zdraví, vybírá od nás daně, vytváří a prosazuje zákony a disponuje, oproti jednotlivci, skutečnou "mocí" vynucující si poslušnost fyzickým násilím, odejmutím svobody, ale až smrtí!

A my, oslové zbabělí, sklopené uši, shrbené krky, mu to s různou měrou hlasitosti brblání o nespravedlnosti systému, ani nezmůžeme se na jasná a přímá slova, takoví ubozí osli jsme, neustále trpíme. A toto neexistující nic, mentální konstrukt našich šílených zbabělých lidských myslí, zatím nenápadně, zato velmi vydatně a neustále více, sílí a tyranizuje nás a ovládá a cenzuruje a manipuluje, ale hlavně: vraždí!!! Tento reálně neexistující konstrukt našich vlastních myslí nás vraždí nikoliv po jednotlivcích, nebo po stovkách či tisících, on nás vraždí po milionech a stamilionech!

A my, osli ubozí, místo abychom toto neexistující krvelačné monstrum v našich vlastních myslích, okamžitě zrušili, nejen to, pokud možno i vymazali veškeré vzpomínky na to, že úžasné, láskyplné, mírumilovné obyvatelstvo nádherné planety Země překypující hojností a dostatkem, bylo někdy tak naprosto šílené, že dovolilo jedné patologické společenské myšlence, aby jej málem vyvraždilo. Takže už věříte, že největším problémem současného lidstva, je jeho celoplanetární společenský superegoismus? Jste ochotni nechat se zabít výplodem své vlastní sobecké mysli? Opravdu chcete zůstat navždy odsouzeni do role poslušného osla, smířeného přijmout svůj osud určovaný jeho absolutním pánem, rozhodujícím o každém jeho přežvýknutí, každém kroku, celém jeho životě i smrtí?

Chcete zůstat uvězněni v okovech něčeho tak krvelačného, brutálního, násilného a tupě a pokorně čekat, až na vás přijde řada. Alespoň budu mít klid, řekne si jistě mnoho z vás. Jistě to budete, ale budete stejně klidní, když si uvědomíte, že to, co vás kdykoliv nemilosrdně zabije, bude-li to chtít, je reálně neexistující výplod vaší vlastní chorobně smýšlející mysli!

Moderní státy jdou v metodách této manipulativní sebeidentifikace vytvářející extrémně silné pocity jejich skutečné fyzické existence ještě mnohem dále. Umocňují v nás dojem své skutečné existence svojí personifikací, zosobněním se, třeba prostřednictvím různých státních svátků a oslav. Výročí založení českého státu, náš stát slaví narozeniny! Veselme se, blahopřejme mu. Ale komu vlastně? Patníku na hranici? Parlamentu? Budově vlády? Strakově akademii? Pražskému hradu, nebo Vladislavskému sálu, prezidentovi, státnímu znaku, nebo komu vlastně? Kdo je Ten, kdo slaví narozeniny? Odpověď je zcela prostá a nasnadě: nikdo takový prostě neexistuje. Je to jen náš vlastní výmysl, blud, naše představa, které jsme ovšem my sami dali takovou moc, že nás teď absolutně ovládá a dokonce vraždí.

My vlastně pácháme dobrovolnou sebevraždu. Takovou formu celoplanetární ruské rulety. A to mě osobně přijde natolik šílené, ubohé až idiotské, že se na tom rozhodně nehodlám jakkoliv podílet. Nejen, že se tímto a veřejně vzdávám jakékoli své společenské role i statutu, vzdávám se dobrovolně i své státní příslušnosti. Neboť přísluším jen sama sobě, nebo svým rodičům, rodině, ti fyzicky existují, mohu je políbit a kdykoliv se jich dotknout, ale státu se rozhodně nijak a nikde dotknout nemohu, takže mu nemohu ani příslušet.

Já se cítím být pozemšťankou, svobodnou obyvatelkou nádherné planety Země, překypující dostatkem pro všechny živé bytosti, její vlastní stvoření, její obyvatele, kteří jsou plně si vědomi, že ač jsou nedílnou součástí Jednoho celku, jedinečnou součástí veškerého Stvoření, přesto jsou individuálně vědomí a vědomě pozorní, tedy zcela "přítomní" a tím pádem naprosto svobodní v možnostech inteligentního, odpovědného a ohleduplného tvoření si svého vlastního osobního příběhu, tedy života, a tak i celého společného lidského Světa.

A proto vyzývám i Vás, ostatní obyvatele zázraku Stvoření, své sestry i bratry, neb jen jedno jsme, probuďte se! Už je nejvyšší čas!

© Myšpule 2016 - 2021