Em - Metamorphosis

EM.

Záplavy teplého červnového deště bubnovaly fugy vzpomínek do oken cihlového stavení, které v roce 2016 působilo možná trošku neupraveně, nikoli však nepatřičně. Patřilo do přítomnosti poctivostí všech zúčastněných na divadelních rolích v příbězích těch, které spojilo dohromady svoji někdy možná až příliš vyzývavou upřímností.

"Jen málokdo dokáže svoje ego odříznout", přeřízla trošku neurvalou a malinkou přiopitou upřímností V. nepravidelné bubnování dešťových kapek do oken zvláštně a trochu bizarně zařízené poměrně velké místnosti v prvním podlaží staré zemědělské usedlosti. Statek statečně vzdoroval hrozivě se tvářící jarní bouřce, na samotě nad velkým zarostlým rybníkem, obklopen jen několika hektary pastvin a políček. "Takhle to nemá pokračovat", pokračovala V. dívající se z okna do dáli romanticky zvlněné severočeské krajiny, s mnoha homolemi špičatých kopců, jimž na obzoru dominovala dvojitá homole hradu Bezděz. "Je to něco jako přerušení vývoje DNA UV zářením, prostě mechanické porušení vývoje. Přerušení rodu. Ty jsi dala najevo fotrovi to, že mámo, jsem s tebou, serem na něj na fotra, jsme spolu. Já taky chtěla bejt kluk", vyprávěla V.do stále brutálnějšího hřmění bouřky, která se mezitím doplížila od temné siluety Vlhoště na západě. Em na ní zamyšleně pohlédla a opět pocítila ten rozdíl mezi pochopením a poznáním, mezi intelektem, myšlením a egoistickou racionalitou a hlubším porozuměním, které je vždy z hlediska pravdy velmi relativní. V tu samou chvíli V. začala povídat něco velmi podobného a Em cítila, jak je napojená na tu nejskutečnější skutečnost. Na skutečnost, která se nachází tak trochu mimo veškeré naše snahy o její, byť sebepřesnější a sebeupřímnější, ale stále jen pouhý popis. Popis falešný, protože je vždy deformovaný životní rolí, kterou v tu chvíli našeho života hrajeme. Em však pocítila skutečnost existující mimo příběhy, které vědomě či nevědomě svým prostým bytím vytváříme, která se vymykala popisu, protože byl úplně zbytečný.

Em prvně otevřela oči před dvaačtyřiceti roky, přesně ve chvíli, kdy symbol jejího socialistického dětství, klučina v papírové čepičce z novin, pojmenovaný Večerníček, houpavě sjížděl z noční oblohy ve svém malém autíčku. Hodiny na dlouhé bílé chodbě přeplněného porodnického pavilonu pražské Bulovky ukazovaly přesně devatenáct deset. Nastával večer po nádherném, slunečném, čtrnáctém březnovém dnu, jinak však dosti šedivého normalizačního jara roku 1974. Rudá hvězda na vysoké budově Dejvického hotelu se právě blikavě rozsvítila. Hvězdy na tmavnoucí obloze začínaly být znatelnější a jejich postavení přesně ve chvíli, kdy se poprvé nadýchla pozemského vzduchu, předurčilo, aniž by to ona sama ještě jakkoliv tušila, ale kdo ví, co tušíme v okamžiku, kdy se narodíme, její celý další životní příběh.

Em se narodila ve znamení ryb, ve kterém se v tu chvíli nalézalo slunce. Vzájemné postavení planet a hvězd a jejich poloha v jednotlivých znameních zvířetníku v okamžiku našeho narození, tedy to, z čeho astrologové, některými lidmi pro své umění tak oslavovaní a jinými pro to samé naopak hanobení, vycházejí při sestavování horoskopů, lze z tohoto úhlu pohledu považovat za jakýsi otisk vesmíru v naší duši. Otisk nekonečného vesmíru, jehož jsme se navždy stali nedílnou součástí, a to pouhým aktem našeho narození. Ale také našeho vesmíru, který umožnil vznik našeho vědomí, bez kterého by paradoxně ovšem nejspíš ani sám vůbec neexistoval.

Ve chvíli, kdy se Em poprvé nadýchla pozemského vzduchu, se měsíc nacházel ve znamení střelce a planeta merkur byla ve vodnáři. Ascendent Em, tedy to, co bývalo astrology odjakživa považováno za jakési předurčení naší duše pro splnění karmického úkolu, který nám byl v našem životě dán, se nalézal ve Vahách. Ascendent z pohledu astrologie vyjadřuje vzhled a osobnost člověka, ukazuje třeba na to, jak nás v dětství vnímali ostatní, jak se jednou budeme prosazovat vůči svému okolí, kolik životní energie máme, a jaký je fyziologický základ naší psychofyzické konstituce. Ascendent naznačuje, jaký budeme mít temperament a charakter osobnosti. Takže podobně jako naše DNA nám vlastně předurčuje, jací v životě budeme. Ascendent tak tvoří jakousi základní platformu našeho budoucího životního příběhu, našeho osudu.

Em tak její ascendent ve vahách předurčil do života někdy snad až přílišnou ohleduplnost k ostatním, ovšem jen velmi málokdy opětovanou. Projevil se u ní také milým a empatickým přístupem k ostatním lidem, a snad i jistým charismatem. Em byl předurčen typicky sangvinický charakter osobnosti, takoví lidé mívají ovšem často velmi slabou vůli, bývají snadno ovlivnitelní, a většinou se ani neumí moc prosadit, velmi často bývají dosti naivní a leckdy jim chybí potřebná životní energie. Pro váhy je typický silný smysl pro harmonii, kterou vyžadují všude a stále, což se bohužel také stává jejich slabostí, protože právě z toho pramení jejich pověstná váhavost a nerozhodnost. Ovšem na druhou stranu mívají silně vyvinutý smysl pro spravedlnost.

"Co vysíláš, to se ti vrací", přerušil řízný hlas lehce přiopilé V. vnitřní dialog Em. "Potkáváš lidi, co jsou na tom stejně," řekla V.do oslňujícího blesku v oknech. "Moc fetuješ, máš halucinace", řekla trochu mimo mísu V. a podívala se na Em. "Představ si, že jsem si cestou domů, jak jsme jely na tom kole, povídala s ptákem", dodala V., podívala se na Em a obě se usmály. "Je důležitý, když můžeš věřit", řekla ještě V. a usmála se na Em, "to se pak můžou dít zázraky."

A váhy většinou, stejně jako později Em, nesnášejí hrubé a agresivní prostředí, to je doslova ničí. Existuje ovšem i něco jako "poškozený" ascendent, ve vahách se projevuje extrémní nerozhodností a z toho leckdy plynoucí drzostí. Drzost vah je typická a stejně jako dosti často Em, dokáže rozčílit okolí. Lidé s tímto ascendentem bývají často vysocí, leckdy jsou krásní a symetričtí a typické pro ně bývá, že mívají mimořádně dlouhé nohy. Bývají většinou dobrotivého vzezření v obličeji a jsou hodní, ovšem pokud nejsou v pohodě, mění se jim jak jejich výraz, tak i způsob projevu, bývají pak často plačtiví, někdy vzteklí až k nepříčetnosti a se stupňující se hysterií. Ostatně ta se později v dospělosti u Em dokázala vystupňovat leckdy vskutku velkolepě.

Poloha slunce ve znamení ryb z astrologického pohledu naznačuje většinou citlivé lidi, plné fantazie a snů, ale stejně tak i naivních, tedy velmi obtížně splnitelných očekávání. Méně harmonické aspekty pak u těchto lidí mohou způsobovat nadměrný pesimismus, deprese a útěky od reality. Takový lidé bývají nepraktičtí a úplně přesně jako Em, mají od problémů tendence vždy spíše utéci, než se k nim postavit čelem. Ostatně všeobecně jakékoliv konflikty všem rybám vůbec nesvědčí a nesnáší je, stejně jako se nerady k čemukoli připoutávají a zavazují. Em tohle vše vystihne, jak trpělivý čtenář jistě záhy sám postřehne, zcela dokonale.

Když Em poprvé otevřela oči a zamžourala do žlutavého svitu přeplněného pokoje porodnice na pražské Bulovce, tak Měsíc byl právě ve Střelci. Jelikož celý život Em se ubíral trochu ezoterněji, než je obvyklé, tak i měsíc ve Střelci, jak se záhy ukáže, bude mít na životní příběh Em svůj hluboký dopad.Takový člověk totiž nesnáší všechno, co by ho mohlo omezovat v jeho projevech a chování a rozhodně to není typ ideálního partnera, protože miluje svobodu a veškerým svazkům se spíše brání. Vyžaduje a potřebuje maximální prostor k volnosti. Vybírá si nezávislé a odvážné partnery, čímž si dále zvyšuje možnost neúspěchu ve vztazích. Je otevřený, sdílný a jeho chuť po dobrodružství je příslovečná. Rád také poznává cizí kultury a za tímto účelem má často tendence cestovat do vzdálených zemí.

Merkur, malá planeta nejbližší slunci, jejíž rohatí bohové, andělé i démoni provázeli Em celým jejím příběhem, se právě nacházel ve Vodnáři. Takový merkur je výborně postavený, dává tvůrčí způsoby myšlení, je originální, neotřelý a má schopnost aplikovat nové, nevyzkoušené koncepce a vynálezy v praxi. Jistě není třeba zdůrazňovat, že to může být nebezpečné a v dobách normalizačního úsilí takřka šílené. Naštěstí pro Em, byla v té době ještě příliš malinká. Později však pochopila, co se oním nebezpečným počínáním myslí. Lidé s Merkurem ve Vodnáři bývají myšlenkově nezávislí a nesnášejí jakékoli nařizování, jak mají myslet. U inteligentních dětí se tak často může vyskytnout nepřekonatelný výchovný problém pro rodiče.

A přesně ve chvíli, kdy se Em poprvé ve svém právě vzniklém životě rozplakala nad bolestivostí hrubohmotného světa, ovšem vůbec netuší, kolik ještě mnohem větší bolesti ji tu ještě čeká, protínala právě planeta Venuše dráhu souhvězdí Vodnáře. Ačkoliv si později ve svém životě myslela, že se vždy snažila jednat jen na základě své vlastní, opravdové vůle, často narážela, leckdy nevědomky, na jakousi svoji osudovou predestinaci jakoby ji předurčujíc například k tomu, aby později vyhledávala ve svých budoucích vztazích zejména duševní spříznění a podněty, než jen vzájemnou fyzickou přitažlivost, chtěla častou změnu a také zajímavou zábavu. Člověk s Venuší ve vodnáři nemá příliš rád společenské konvence, nechce se vázat, ale hlavně se nedá vnutit do žádné tradičně určené společenské role. Bývá to typ rebela, který často ukončuje své jak soukromé tak sociální vztahy, aniž by k tomu měl třeba nějaký konkrétní podnět nebo důvod.

V roce 1974, v okamžiku kdy se, aniž by to kdokoli v tu chvíli řešil, nalézal obrovský Jupiter přesně ve znamení Ryb, se jedna Em., která díky onomu Jupiteru svou touhu po pomoci druhým později uskutečňovala zejména dobrými úmysly, a také modlitbami, jak stálo vepsáno ve hvězdách nad její hlavou, s ideálním aspektem lidí, zabývající se duchovnem, musela později ve svém životě nastoupit magickou cestu metamorfózy postmoderní pohanské čarodějky. Nevýhodou takto postaveného Jupiteru jsou pak bohužel naivní iluze, plané snění, nekonstruktivní fantazie, přílišná oddanost a sklony k návykovým látkám, o čemž se Em přesvědčila na své cestě mýtické proměny více než důkladně. Narodila se do vesmíru, který celý právě prožíval zásadní duchovní proměnu, vstupoval totiž do svého dalšího vývojového stadia, aby se v něm stal vědomým.

Em se narodila, aniž by to ona sama jakkoli tušila, do tehdy ještě schizofrenně rozděleného světa na dvě neslučitelné sociální kategorie. Snad toto rozdělení společnosti souviselo s pomalu končícím evolučním stádiem duchovního vývoje vesmíru, v němž se právě nalézala její rodná Země. Tato jednotlivá duchovní vývojová stádia univerza bývají pojmenovány jako "aeony", je jich celkem dvanáct, každé z nich pak ovlivňuje jedno ze znamení zvířetníku, jen se postupně střídajících v opačném směru, než jaký známe z reklamních horoskopů na předposledních stránkách současných barevných časopisů o ničem.

Každý takový duchovní vývojový cyklus našeho vesmíru, trvá něco málo přes dva tisíce pozemských let a ten poslední, který byl pod vládou znamení ryb, se pomalu blížil ke svému konci, aby byl vystřídán nastupujícím novým a svobodomyslným cyklem, ovládaném znamením vodnáře. Znamení ryb, které bylo samo o sobě tím nejvlastnějším symbolem pomalu končícího období dualismu, velmi nenápadně vystřídalo vodnářské směřování k návratu k původní jednotě. Právě tato vodnářská svobodomyslnost přinesla po dvoutisících prudérních letech plných pokrytecké morální cudnosti do lidského společenství opět touhu po neřesti, sexualitě, a po znovusjednocení zaslepeně pohlavím rozděleného světa na dvě absolutní sociální polarity, na ten tvrdý, egoistický a vládnoucí svět mužů a ten měkký, submisivní, svět žen.

Zatímco muži ovládáni svým egem, ale hlavně svými penisy, řídili po dva tisíce a pár set let běh tohoto světa, válčili a vládli, rozsévajíc přitom své semeno a smrt, tak ženy byly v té době považované za potřebné pouze k tomu, aby posluhovaly příslušníkům světa mužů, aby se staraly o jejich potomky, o jejich čistý domov, potravu a byly jim po vůli. Svět prostě patřil mužům, to, že by bez žen jaksi ani neexistovali, je, v zaslepení vlastní důležitostí a velikostí svých penisů, svaly a mocí, jaksi vůbec nenapadlo.

Tyto dva opačně polarizované světy mužů a žen byly rozděleny po tisíce let tak striktně, že jakékoliv narušení hranic těchto dvou přesně specifikovaných sociálních kategorií prostě nebylo možné, kdokoli by se pokusil o jejich narušení, byl okamžitě odsouzen, zostuzen a vyloučen. Takový člověk byl považován za nežádoucího, nepatřičného či za někoho přinejmenším úchylného, před kým je potřeba onu většinovou, zdravou část společnosti nacházející se ve striktně daných sociálních rolích jedné, či druhé sociální kategorie, velmi pečlivě chránit.

Období normalizace v těch temnějších kapitolách novodobé historie malé, české kotlinky, bylo absolutním vyvrcholením rybího aeonu. Naštěstí pro lidstvo, pak již následovalo jen jeho umírání a rychlá smrt ve stále více se zrychlující spirále vědomého lidského času.

Tehdy nikdo v té normalizační šedi netušil, jak brzy se celý svět naprosto změní. Pro generaci rodičů Em byla jakákoli taková změna, odchylka od tesilové průměrnosti kamkoli, či jakýkoliv náznak vykročení směrem k opětovnému sjednocení, něčím naprosto nemožným, něčím, o čem je zbytečné byť i jen přemýšlet, natožpak mluvit, protože to prostě není možné. Sedíce za volanty svých slonovinových, pistáciových a bledě modrých trabantů, či nakupujíce nenápadně bony před lákavou výlohou Tuzexu, nikdo z nich ještě vůbec netušil, jak obrovsky se naštěstí plete a jak velké změny čekají jejich striktně rozdělený svět. Vodnářská revoluce přicházející ještě v čase, který jim byl bohem pro jejich životy přidělen, ať už byly karty jejich osudů jakékoliv.

Každý z nás si totiž, stejně jako Em, na začátku svého bytí lízne z paklíku osudu svoji první kartu. Každý by si přál líznout si nějaký trumf, třeba Mága, Císařovnu, Kolo štěstí, Universum. Ti šťastnější z nás však dostanou možná tak pentaklové eso, nebo srdcového krále. Ti méně šťastní pak rytíře, někteří třeba desítku. Em si lízla srdcového spodka..

Druhou kartu nám potom přidělí hvězdy. Každá karta má jiné číslo, jinou hodnotu. Právě čísla a schopnost s nimi nakládat, počítat, jsou pevně spojena s naším lidstvím. Jsou tím, co z nás dělá vývojově vyšší druh. Čísla označují a měří prostor i čas. Příběh Em se začal čtrnáctý den třetího měsíce roku 1974. Součet číslic data jejího narození dával výsledek 11. Pokud číslice narození dají po sečtení číslo 11, je jedenáctá tarotová karta velké arkány Síla a Chtíč1 životním symbolem takové osobnosti. Tento archetyp ilustruje tvořivost. Přitahují nás různé druhy umění, případně svou tvořivost využíváme na mnoha úrovních, díky čemuž se stáváme velice často středem pozornosti a býváme ať již v kladném či záporném slova smyslu, oceňováni za originalitu, s jakou přistupujeme k tradičním věcem.

1.Síla / Chtíč jako životní symbol

Slovo chtíč, touha má v angličtině podobu lust a má stejný základ slova jako slovo lustre, které znamená lesk, třpyt, světlo. Nemůžeme "zevnitř vyzařovat", pokud neovládáme svou vnitřní energii, svou osobní sílu. Lidé, kteří ji umí projevit, jako by skutečně září. Síla a světlo jsou dvě kvality, které se často nedají oddělit. V jiných karetních souborech se tento symbol nazývá Síla neboli krása, jež zkrotila zvíře. V egyptském hieroglyfickém písmu jsou síla a světlo vzájemnými synonymy, tj. ve svém původním významu stejná.

Tito lidé bývají charismatičtí a nechybí jim osobní kouzlo, které doprovází vysoká hladina tvořivosti. Pokouší se ke každé situaci přistupovat co nejoriginálnějším způsobem. Čiší z nich energie a rádi riskují. Vždy bývají hluboce přesvědčeni, že i tam, kde v to jiní nedoufají, se květ rozvine do plné krásy a životaschopnosti, na což poukazuje zobrazení hada, které bývá v horní části karty.

Právě jejich osobní síla a tvořivost jim pomůže nahrazovat vše staré novým, jak to naznačuje svatozář kolem hadí hlavy na vrcholku lvího ocasu (jako když had svléká svou kůži). Tento symbol ilustruje neustálou změnu, které podléhá jejich neustálý vnitřní tvůrčí proces, ale i osobní síla.

Stejného roku se kromě Em při populační explozi později známé jako "Husákovi děti" narodilo v socialistickém Československu celkem 194 214 nových občánků Pojmem "Husákovy děti" se označuje silná populační vlna, která se zvedla na počátku 70. let, vzniklá jako přirozená sociální reakce na absenci jakékoli nesocialistické kultury a zábavy v té době, přičemž úroveň té socialistické byla natolik příšerná, že se ekonomicky nejsilnější část populace věnovala i přes normalizační prudérnost raději zatím naštěstí komunisty nezakázanému plození nových socialistických občánků.

Svého vrcholu dosáhla právě v roce 1974, v té době se totiž realizovala pro populační státní politika Komunistické strany Československa, kterou tehdy vedl generální tajemník Gustav Husák. Podpora rodičů měla povahu novomanželských půjček, nového bydlení v panelových domech nebo zvýšených přídavků na děti. Není proto divu, že lidé, kteří se narodili v letech 1973-1976, jsou v současné populaci České republiky nejpočetnější skupinou. Na konci 70. let však už začaly socialistickému státu docházet finance. Strana proto podporu rodičům zredukovala a porodnost se opět začala snižovat.

Generace "Husákových dětí" vyrůstala v prostředí, ve kterém nezaměstnanost neexistovala, protože byla nezákonná, nepracovat bylo trestným činem příživnictví a udržovala se umělá zaměstnanost. Jakákoliv jinakost byla přísně trestána a odsuzována. Smysl veškeré existence a bytí byl tehdy jen jediný, budování krásné a spravedlivé, pokrokové, mírové ale hlavně socialistické vlasti. S nezaměstnaností se začaly "Husákovy děti" setkávat až v dospívání a při nástupu na pracovní trh. Po roce 1989, kdy se hospodářství tehdejšího Československa transformovalo na tržní, a lidé mohli začít podnikat, měla tato generace mnoho příležitostí k seberealizaci. Vzhledem ke svému počtu byly "Husákovy dětí" zvyklé na silnou konkurenci ve škole i v zaměstnání. Proto pro ně většinou nebyl problém se v práci prosadit. Většinou uvádím proto, protože z této generace se rekrutovalo jak mnoho současných špičkových manažerů, tak ale i stejné množství více či méně revoltujících velmi individualistických a nezávislých rebelů. Do této společenské sorty bychom mohli započítat i naši Em.

Nyní je "Husákovým dětem" okolo 40 let, mají své rodiny, jsou na vrcholu pracovní kariéry a patří do věkové skupiny s nejvyšší hrubou mzdou. Ovšem až jednou odejdou do starobního důchodu, důchodový systém by se mohl zhroutit. Em se tomuto demografickému popisu současné české společnosti vymykala tak zcela dokonale, že by se její jinakost mohla stát oficiálním údajem ve statistických příručkách týkajících se té doby.

Každý, kdo se do té doby narodil, byl svými chromozomy jednoznačně předurčen stát se příslušníkem jedné, či druhé sociální kategorie, sebestředná zaslepenost tehdejší společnosti nepřipouštěla v tomto biologickém rozdělení naprosto žádné výjimky. Když chromozomy způsobily, že novorozenec měl mezi nohama penis, pak to byl jednoznačně chlapec, byl tak vychováván a od malička mu byly přesně stanoveny hranice jeho sociální role, které po celý zbytek života již nikdy nesměl překročit. Když novorozenec penis neměl, byla to prostě holčička, odsouzená být jednou pro vždy k tomu být ženou, sloužit těm silnějším, vládnoucím mužům, kteří penis mají a vychovávat jim jejich děti. Svět té doby prostě celý patřil pouze mužům. Jakákoli změna tohoto stavu nebyla ani přípustná, ani možná, ale ani žádoucí.

Všichni lidé si své jednotlivé sociální role v divadelním představení vlastního životního příběhu osvojují postupným učením. Některé z nich, považované za osudové, bývají dotyčnému jedinci doslova vnuceny vnějšími okolnostmi, jiné jsou mu přímo uloženy, nařízeny, což je případem sociální role definované pohlavím, tedy zda si budeme muset celý život hrát na ženu, nebo si budeme hrát na muže. Ale jiné z nich si můžeme svobodně vybrat a rozhodnout se, jakou postavu v tom našem společenském představení budeme dobrovolně, nebo dokonce rádi, zastávat. Tak se postavy z divadelních her našich osobních příběhů odehrávajících se v různých sociálních skupinách stávají výrazem naší osobnosti v kombinaci s osobním pojetím, se kterým roli vykonává. Role totiž nemají stejnou váhu a zároveň se do nich pokaždé velmi výrazně promítá individualita jedince. Člověk může současně hrát v životě několik rolí, málokdy a málo komu se ovšem stává, aby hrál v životě postupně obě vrozené sociální role příslušející nejprve jednomu a pak druhému pohlaví. Nejen sociologové nás varují, měli bychom se však vždy snažit vyvarovat hereckého přetížení, tedy neschopnosti dostatečně vykonávat dané sociální role, což se projevuje především obrovským životním stresem a ztrátou schopnosti jednat jako nositel dané role. V případě vrozených sociálních rolí, jejichž rozdělení bylo odjakživa naprosto striktní, bylo takové přetížení ještě markantnější.

Pokrytectví striktnosti takového rozdělení vrozených sociálních rolí spočívalo také v tom, že když se děvčátko v té době tak úplně neztotožňovalo s paradigmatem sociální kategorie v roli žena, netoužilo po mrkající panence, dětském kočárku, nebo kuchyňce a spíše si rádo hrálo s chlapci na indiány, jezdilo na kole a střílelo z praku, tak to až tak moc nevadilo, až vyroste, tak jí to přejde, říkávaly zcela jistě tehdy jejich maminky, tety a babičky. Ovšem toužil-li naopak chlapec po tom, aby si mohl pochovat panenku, nebo si hrát s kočárkem, bylo toto jeho jednání zcela nepřípustné, v tu chvíli byl považován za zženštilého, vyroste s něj buzerant, nebo úchyl, kabonili by se zcela jistě tenkrát tváře otců, strýců a dědečků nad takovým nežádoucím počínáním, či chtěním jejich potomka. Naštěstí ti, kterých se to opravdu a nejvíc týkalo, tedy zženštilí chlapci a tvrdé dívky té doby, o starostech jejich rodičů naštěstí neměli, vzhledem k jejich věku, ani ponětí.

Pohlaví, myšleno biologické pohlaví, totiž lidstvo od nepaměti rozděluje na dvě základní skupiny, jejímž příslušníkům je zařazením do jedné z nich striktně přidělena sociální role, spojující se s tím kterým pohlavím. Sociální role bývá definována jako očekávaný způsob chování jedince, který se váže k jeho určitému sociálnímu statusu. Každá osoba na světě samozřejmě hraje více rolí, a to jak nezávislých na sobě navzájem jako je obvyklá role studenta ve škole, zákazníka v obchodě, nebo zaměstnance, který je právě v práci, tak souběžných, typicky to bývá třeba tatínek a zároveň manžel v rodině. Změna osoby, která roli vykonává, by na samotnou roli neměla mít vliv, například od policisty očekáváme určité chování, ať už jím je kdokoli. To zajišťuje předvídatelnost chování jedince v dané roli, což přispívá k udržitelnosti jakéhosi vnitřního řádu ve společnosti. Lidé ve společnosti mají jistá očekávání ohledně zastávání sociální role, která jedincovo jednání řídí. Předpoklady pro zvládnutí role jsou označovány termínem rolové dispozice, které zahrnují jednak rysy osobnosti, její schopnosti, temperament a charakter.

Celým životním příběhem Em, o jehož převyprávění se tímto pokoušíme, nás bude doprovázet ona tolikrát vyřčená, ale pořádně nikdy nezodpovězená otázka, v čem tedy vlastně spočívá rozlišení lidství na sociální role mužské a ženské? Za starých dob a v éře striktně definované socialistické morálky bývalo samozřejmé vnímat mužství a ženství jakožto fundamentální protiklad, přímo jakožto dvě základní světové protivy. Em však měla od raného dětství problém s tím sebe sama definovat se ve striktních mantinelech jedné, či druhé, takto striktně oddělené sociální role. Možná také proto byla již od studia na gymnáziu fascinována východní filozofií symbolizovanou dvěma do sebe stočenými kapkami, černou a bílou, jejichž středy tvořily kroužky z barvy opačné, než byla kapka, tedy symbolem Jin a Jang, v němž se vysvětluje celý svět, celý vesmír, i veškeré jeho procesy právě z hlediska polárního napětí mužského a ženského principu, jejich střetávání se a vzájemného spolupůsobení.

Mužství a ženství bylo dosud vnímáno jako něco, co má pro svět až konstitutivní význam. Později podobné duální a bipolární vnímání vrozenými sociálními rolemi definovaného světa, s příchodem vodnářské novo-aeonské jednoty trochu ustoupilo do pozadí, nejspíše díky nastupující stále větší racionalitě vědomí. A nové myšlení vodnářského věku teprve až v posledních dvou stoletích zrodilo do té doby kacířskou myšlenku lidské rovnosti nejen z hlediska rasy, ale i pohlaví. Myšlenka rovnosti má v sobě něco oslňujícího, představíme-li si, jak se lidé odjakživa vzájemně utiskovali nejen coby silní muži slabé ženy, a třeba leckde i naopak. Snad si teď dokonce řekneme: Ale vždyť jsou si všichni lidé rovni! Avšak pokusme si, alespoň pro jednou si přestat lhát, není to stále, i dnes, spíše náš tušený nárok, jakýsi postulát kýženého nedosažitelného stavu, nežli popis reálné skutečnosti?

Biologie totiž teprve před nedávnem objevila, že muž a žena jsou na jedné straně jaksi odlišní zásadně, rozdílností svých chromozómů, ale na druhé straně svými hormony se liší vlastně pouze relativně, totiž tak, že se vyskytují jak v mužském, tak v ženském organismu stejné hormony, jen v jiném poměru. Takže bychom skoro mohli říci fundamentální rozdíl, nebo relativní rozdíl a obojí je správně.

Bylo by totiž zrovna tak nesprávné prohlásit, že muž a žena jsou absolutně a zásadně rozdílní, jako prohlásit opak, totiž, že jsou absolutně stejní. Kdyby totiž byli skutečně stejní a kdyby tedy to, co v sobě neseme jakožto lidství, bylo tím nejsilnějším a nejpůsobivějším, nemohlo by být tolik problémů mezi muži a ženami, jako jich ve skutečnosti je.

Socialistické morálce neodpovídala ani dnes již běžná praxe, kdy pracovní místa považovaná společností za tradičně ženská, obsazují občas muži a naopak typicky mužské, většinou řídící a manažerské posty zaujímají stále více ženy. Do skupiny nejsilnější populačních ročníků šedobílých normalizačních sedmdesátých let, označovaných trochu výsměšně později novokapitalistickými sociology a demografy jako Husákovi děti, spadla i Em. Jejím štěstím bylo snad jen to, že její svérázný způsob bytí už nebyl trestný, až na jednu maličkost, ono pěstování společensky nebezpečných rostlin, které trestné bylo a taky, kdykoli byl někdo takový odhalen, přísně trestáno. Ostatní její činnosti současná společnost neschvalovala, ale neodsuzovala a hlavně netrestala. Jinakost se stávala stále běžnějším společenským atributem a jisté její formy byly dokonce považovány za žádoucí. Také mantinely sociálních rolí přestaly být tak striktní a lidé, kteří dosud svoji jinakost pečlivě utajovali a skrývali, třeba ti, jejichž sexualita výrazně vybočovala z mezí běžnosti a za socialismu byla dokonce trestná, začali být i v pokrytecké a socialistickou výchovou narušené české kotlince vnímána jako sice zvláštní, jako terče posměchu dosti často určené, přesto však tolerované součásti nové české společnosti. ¨

Jinakost Em byla však tak výrazná, že pro ni nezbývalo místo ani v této nové době. Em, třicet let uvězněná v pocitu nepatřičnosti, vyčerpaná bojem se sebou samou a s nenáviděným tělem, protože to, které jí dali, jí nepatřilo, ale oddělení božích reklamací v projeveném světě neexistovalo a tak dnes běžná výměna zboží kus za kus v podobných případech, zkrátka nebyla možná. A Em, nucená svoji jinakost za socialismu přísně tajit, se za kapitalismu, snad ještě ovlivněna oním pokrytectvím socialistického pohledu na občanskou morálku, snažila se s ní, jak časem zjistila zcela marně, nějak vyrovnat. Věděla, teď už zcela jistě, že je žena, ale že se Bůh spletl a snad aby ji za něco, co kdysi snad provedla, ale na co si už nedokázala vzpomenout, kromě neurčitého, hlubokého vnitřního pocitu provinění, po zásluze potrestal.

Odlišnost podobných jedinců jakým byla hvězdami předurčena stát se i naše Em může leckdy vést k individuálnímu pojetí a interpretaci sociální role zejména té vnucené, což je označováno, ale hlavně vnímáno jako dvojznačnost role Takový člověk se tak často setkává s protichůdnými očekáváními okolí ohledně zastávání jeho vlastní role, což je nazýváno krásným pojmem rolová ambivalence, ale jak Em velmi rychle pochopila, je to jen synonymem slova výsměch. Nebo slov: opovržení, odsouzení, odpor. Tedy pojmů, které můžeme označit společným jmenovatelem: jako sociální pokrytectví.

Co to přesně znamená, takové doslova nucené hraní sociální role, si Em vyzkoušela po třicet let svého života naprosto dokonale. Takovému nucenému hraní, ve své podstatě sociálnímu pokrytectví, se říká rolový tlak. Vzniká tehdy, je-li jedinec vystaven silnému očekávání ze strany svého okolí, které nemůže naplnit. Nová sociální role může někdy vzniknout křížením rolí tak, že se část jednání charakteristických pro jednu roli přenese na roli druhou. Jak se Em mohla na vlastní kůži přesvědčit, někdy to jde i mnohem radikálněji. Takový proces by se dal v termínech současné sociologie s trochou nadsázky pojmenovat jako sociální zlatý řez. Ten odřízl nejen Em ze striktně definované kategorie mužství do zcela opačné kategorie ženství, ale odřízl také touhu po celistvosti, odvahu absolutního rozhodnutí a opravdovost vůle, od společenského pokrytectví, rozdělení a prudérnosti. Prudérnost je totiž lidská vlastnost, která člověka vede ke striktnímu a pokryteckému, protože vylhanému sama sobě, dodržování morálních a zvykových pravidel, obzvláště ve vztahu k sexualitě. Ve svém důsledku pak prudérnost vede až ke snaze o úplné vymýcení jakýchkoliv projevů sexuality jak ve veřejném, tak dokonce v soukromém prostoru.

EM jako Motol.

Em měla intenzivní pocit, že to místo, na kterém sice musela nejspíš být úplně poprvé v životě, odněkud docela dobře zná. Že tu někdy už musela být. Ale kdy? S kým? A kde to vůbec, doprčic, jsem? Sídliště, s opravenými panelovými domy s novotou zářícími výtahy lesknoucími se odlesky vyleštěného plastu s dekorem dřeva a s chromovými, novotou svítícími ovládacími spínači a se zateplenými fasádami, vypadalo úplně opuštěně. Nikde nebylo nikoho vidět, ani slyšet. Dětská hřiště s pískovišti, houpačkami a opravenými, nebo úplně novými prolézačkami, byla liduprázdná. Na pískovišti se povalovalo několik špinavých plastových báboviček a v rohu hřiště u plotu trčely dvě kolečka dětské tříkolky, třetí někdo utrhl. Někde v dálce a znělo to jakoby někde ve vyšších patrech jednoho z liduprázdných, nebo alespoň liduprázdně se tvářících paneláků, se ozvala krátká, pronikavá střelba. Bum, bum, bum, bum, pak chvíli ticho, pak ještě dvakrát rychle po sobě: bum, bum.. Em se s obavami podívala vzhůru, neviděla však nikoho. Slunce, které se brzy chystalo zapadnout, zbarvilo oblohu nejprve do oranžova, na obzoru však už skoro do červena, zatímco na druhé straně začala obloha nejprve tmavnout, pak se zbarvila skoro do fialové, až pomalu zčernala.

Tady to vypadá úplně jako tam, kam jsme chodili kdysi na koncerty na Deltu, řekla si v duchu Em. Vypadá to tu skoro přesně jako tehdy na sídlišti Dědina. To už je pár let zpátky, pravda, ale zase tak výrazně by se to za pár let změnit nemělo, řekla si a zamyslela se: jestli to je to sídliště, pak tu někde musí být ten kulturák, kde býval klub. Pamatovala si, že kulturák byl postaven v takovém tom klasickém normalizačním architektonickém pastylu, že býval obložen nějakými, vzpomínala si, že snad modrými, plechovými tabulemi. A vchod byl až ve druhém patře z venku, z takové terasy, na kterou se vycházelo jakousi betonovou rampou, pomalu stoupající podél budovy vždy tam a zpátky na jedno výškové patro. A bylo to nedaleko nějaké zastávky autobusu, vzpomínala. Na takové jakoby dvouproudé silnici, ale uprostřed sídliště, takže na ní zas až takový provoz nebyl. Jenže tady nebyl provoz vůbec žádný, ani malý. Nikde nebylo zaparkované jediné auto, všechna byla někde pryč. Co se to tu asi stalo, uvažovala Em, vypadá to tu jako po válce. V dálce opět někdo dvakrát rychle po sobě vystřelil. Em se instinktivně přikrčila a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Vůbec netušila, kde se tu ocitla, proč je oblečená do džínové černé minisukně, bílého svetru a halenky, kde vzala ty, mimochodem docela pěkné, kožené páskové boty, které měla oblečeny na sexy štíhlých nohou v černých silonkách. Náhle ji někdo zezadu silně stiskl levé rameno. Příšerně se v tu chvíli lekla a prudce se otočila.

Jimy, jsi to ty? Zeptala se vyděšeně drsně se tvářícího chlapíka s vlasy ostříhanými a obarvenými na černo a červeno ve stylu The Cure, který stál z ničeho nic přímo za jejími zády a silně ji tiskl rameno. Au, pusťte mně, to bolí, vykřikla. Jakej Jimy, zeptal se trochu pobaveně drsným hlasem ten chlápek a vyzývavě a hodně z blízka se jí podíval do vyděšených očí. Promiňte, asi jsem se spletla, odpověděla mu, vypadáte, no, připomínáte mi jednoho mého spolužáka. Spolužáka, opakoval po ní ten chlápek a opět ji silně stiskl. Auuu, to bolí, vykřikla. Pustil ji a podíval se na ní s přimhouřenýma očima. Odkud jsi a co tu hledáš? Tak to bych taky ráda věděla, odpověděla mu v duchu, nahlas neřekla však nic, úkosem se na něj podívala a místo odpovědi se pokusila o nucený úsměv. Zabloudila jsem, řekla potichu. Jo zabloudila, opakoval po ní chlápek, a odkud jsi jako, zabloudila, zeptal se znova s důrazem na každé slabice toho slova. Nevím, já nevím, podívala se na něj a z očí ji vytryskly slzy. Opravdu to nevěděla, nepamatovala si vůbec nic. Chlápek z ničeho nic sundal z ramene starý narezavělý samopal, nejspíš ruské áká, vzal jej do mozolnaté ruky a přiložil ji hlaveň těsně před obličej. Prosím, pane, prosím, nezabíjejte mně, zašeptala plačtivě a zavřela strachy oči. Cítila, jak jí ledovou hlavní pomalu přejížděl po nose dolů, až ke rtům a pak ji trochu silou nacpal tu hlaveň do pusy. Zabloudila, znovu po ní opakoval, znělo to napůl výsměšně, napůl dost hrozivě. Přitlačil a hlaveň ji zajela skoro až do krku, zakuckala se a chtělo se ji zvracet. Tak ty jsi sem zabloudila, zeptal se znova najednou jako by z větší dálky, ten has, ale zněl nyní jinak, měkčeji a nebyl v něm ten náznak arogantní agrese, který v něm slyšela před tím. Zjistila, že má stále zavřené oči a pomalu je otevřela. Spatřila nad sebou mladou pohlednou ženu, v krátkých bleděmodrých šatičkách jednoduchého střihu, s vlasy pevně svázanými do culíku, přikrytými bílým čepcem, jak ji opatrně vytahuje stříbrnou chladivou trubičku, ze které syčivě unikal nějaký příjemně chladivý plyn, z jejích suchých úst. Začala se dávit a ta žena ji nadzvedla hlavu, a konejšivě řekla, tak, a je to, už to bude dobrý, nebojte, to přejde, tady máte trochu vody, napijte se a přiložila ji čistou sklenici do třetiny naplněné vodou, k jejím suchým rtům. Em se pokusila trochu nadzvednout hlavu, šlo to, bolestivě a pomalu, ale šlo to, rty se dotkla okraje sklenice a pokusila se napít. Doušek vody v jejích ústech způsobil něco jako výbuch chuti, najednou cítila, jak hroznou žízeň má, ještě trochu se zakuckala a pak začala hltavě pít. Voda byla příjemně chladivá a Em cítila, jak se jí v těle znova rozproudila krev a jak se jí vlévá do těla pomalu ta zvláštní energie, kterou nazýváme život.

Tak co, jak vám je, usmála se na ní sestra, která se skláněla nad jejím nemocničním lůžkem na jednotce intenzivní pooperační péče. No, snad už dobře, pokusila se jí odpovědět Em, ale z úst nevydala ani hlásku. To bude dobré, z nejhoršího už jste venku, řekla ji trochu konejšivě sestra a otočená k ní zády připravovala na malém chromovém stolku před ní, nějakou injekci. Teď vám tohle píchnu, nebojte, nebude to vůbec bolet a pak budete ještě nějakou chvíli spát. Až se probudíte, budete úplně nový člověk, uvidíte sama, usmála se na ní. Tak ukažte, půjčte mi ruku, tak, vzala ji něžně za předloktí, zapumpujte, ještě, tak je to dobrý, tak ukažte a píchla ji injekční stříkačku do předloktí. Stiskla píst a Em ucítila, jak se jí z toho místa po těle rozlévá příjemné, hřejivé teplo. Zavřela oči a otevřela je opět na tom sídlišti. Jen chlápek se samopalem byl pryč. Spolu s chlápkem však také nadobro zmizela jakákoliv vzpomínka na tu příjemnou sestřičku a čistý nemocniční pokoj s pípajícími přístroji za její hlavou. Byla sama, na opuštěném sídlišti a na natrhnuté silonce se jí právě udělalo veliké oko. Ach jo, už zas, řekla si. Snad někde seženu nové, i když, rozhlídla se kolem sebe po úplně prázdném sídlišti, asi neseženu, tady to nikde nevypadá příliš, zamyslela se nad slovem, kterým to, co viděla kolem sebe, nejlépe definovat, příliš... otevřeně. Mírný vítr kolem ní zvednu obláček písku a prachu a líně povaloval starými novinami. Em si jich všimla, doběhla je a sebrala ze země, na kterou se právě znova obloukem ladně snesly. Textu nerozuměla, tuhle řeč, nebo psaný jazyk viděla poprvé v životě, otočila je na druhou stranu, kde v nesrozumitelném jazyce líbivá reklama nabízela nějaký nápoj v plechovce, trochu jí to připomnělo coca colu. Tak to sem si moc nepomohla, řekla si v duchu a podívala se před sebe. Asi dvě stě metrů před ní, za opuštěnou dvouproudou silnicí a velkým asfaltovým parkovištěm s bíle vyznačenými stáními, kde však neparkovalo jediné auto, až na zrezivělý vrak staré oktávky stojící místo na kolech na dřevěných trámcích v rohu parkoviště, spatřila tu důvěrně známou, šedomodře totalitně chladnou a neosobní budovu kulturního domu Delta na pražském sídlišti dědina. Tak přece jen jsem nejspíš na dědině, pomyslela si, nechápajíce však už vůbec, ale vůbec nic.

Zarazilo jí, jaké nelidské ticho tu bylo, až na svist větru a šumění listů z několika stromů a keřů mezi paneláky nebylo slyšet vůbec žádný zvuk. Marně přemýšlela co se tu tak mohlo stát, kde jsou všichni obyvatelé jindy živého sídliště? Náhle zdálky zaslechla zvuk připomínající zvuk motoru jedoucího auta, haló, haló, rozeběhla se Em tím směrem, odkud zvuk zaslechla. Bylo to stejným směrem, jaký stála ta opuštěná Delta. Em běžela kolem a vzpomněla si, jak na té terase v prvním patře stávali s partičkou a čekali na nějaký undergroundový koncert. To bylo těsně po revoluci, všude vládla taková zvláštní euforie, všichni byli trošku napjatí. Nejčastěji sem chodívávali na koncerty Filipa T. a skupiny Psí vojáci. Em jejich, nebo snad spíš jeho, Filipovi, koncerty milovala, byla snad úplně na každém, který v Praze tehdy odehráli, vždy značně ovíněná, v první řadě, přímo pod pódiem pokaždé lačně hltala každou slabiku chraplavých a chytlavých písniček, s kelímkem vína v ruce, později vystřídaného fernetem citrus, ho neuměle doprovázela a vlnila se do rytmu jeho vřískavého piana s partou podobně naladěných, většinou mladých, individuí. Byli to z valné většiny studenti nějaké z místních středních škol, nebo univerzit, případně nějaký z jejich učitelů, či profesorů, doprovázený většinou mladší, utajovanou milenkou. Na koncertě PVO totiž byla dost značná pravděpodobnost, že se jejich vztah neproflákne, nebude-li tedy náhodou přítomen některý z jeho studentů, Em se v běhu najednou zarazila a ještě jednou si zopakovala poslední slovo ze sledu svých předchozích myšlenek.

Studentů? Zeptala se sama sebe v duchu ještě jednou a dýchavičně se zastavila. Docházel ji dech. Zvuk jedoucího auta v dálce pomalu slábl. Do prdele, vykřikla Em nahlas a kopla do povalující se plechovky od nějaké limonády s nápisem, který nikdy před tím neviděla. Zvuk odkopnuté plechovky se s řehtavou vervou rozletěl po zdánlivě liduprázdném sídlišti, způsobil ozvěnu a zněl dost nepatřičně. Em se zarazila a zaposlouchala do zvuků ticha kolem. Tak jsme se naučili poslouchat jen sami sebe, že když nikde nikdo nemluví, nebo nehraje nějaká hudba, tak zvuky kolem nás vnímáme jako ticho, to je teda fakt paráda, zaposlouchala se pozorněji Em do zvuků světa kolem.

Pomalu šla po liduprázdném chodníku mezi dvěma dlouhými desetipatrovými domy s asi deseti vchody. Okna byla většinou zavřená, nikde nikdo, zatažené záclony, nebo prázdná okna bytů, ve kterých evidentně nikdo nebydlel již delší dobu. Em pomalu došla k dalšímu podobnému mega paneláku, který stál vůči těm dvěma, mezi kterými právě šla, napříč, na kolmo. Em přes keře vyšší než ona, neviděla dopředu, kam má jít. No jestli je tohle opravdu Praha, ale někdy asi, zamyslela se, v budoucnosti? No, je to každopádně divný. Hodně divný. Pomalu začínala cítit plíživý, mrazivý strach, takový ten, jak běhá mráz po těle. A tenhle strach Em neměla vůbec ráda, bála se už od chvíle, kdy si vůbec vzpomněla, že by někdy takový strach mohl přijít. Znova si vzpomněla na rozjařené pařby na koncertech na Deltě, aby zahnala jakékoli myšlenky na ten strach. Em došla skoro až těsně k vysokému domu stojícímu napříč chodníku, po kterém šla a rozhlédla se na obě strany. Na obou však viděla jen zase paneláky, stejné jako byly ty, okolo kterých právě šla, jen byly světle zelené a o dvě patra nižší. Ach jo, tak kam, zeptala se sama sebe a podívala se na obě strany ještě jednou. Tam to vypadá blíž, řekla si a rozešla se podél dlouhého domu vpravo. To by snad mělo být do centra, pomyslela si ještě, teda, jestli je to opravdu Praha, což teda a rozhlédla se kolem sebe, tak snad vypadá, ale těžko říct. Vůbec si nebyla jistá. Ničím. Jen žádnou paniku, řekla si a prudce se rozešla, to se všechno vysvětlí, to se vysvětlí, musí. Stromy, sem tam rostoucí na jinak spíše keři porostlými prostranstvími mezi vysokými nepřívětivými domy, ji připadali však důvěrně známí a cítila z nich, že jsou to její přátelé. Stromy jí na oplátku konejšivě mávali svými štíhlými větvemi, rostly tam břízy, buky, několik topolů a asi tři stromy, které neznala. Po chvíli došla k prvnímu ze světlezelených domů před ní a opět se mohla rozhlédnout.

Vlevo v dálce viděla důvěrně známou Evropskou s Mc Donaldem a se siluetou Divoké šárky za ním. Tak je to Praha, řekla si trošku s panikou a rozeběhla se směrem, který znala. Vysoké paneláky se změnily ve dvou, třípatrové domky, některé s udržovanými předzahrádkami, s většinou zavřenými slunečníky, nebo s opuštěnými ratanovými sezeními na vkusně udržovaných zahrádkách. Nikde však nebyl vůbec nikdo. Em se s narůstající panikou rozeběhla zadýchaně dál, po chvíli však už nemohla a zastavila se. Musela se po dlouhé chůzi střídané občasným, ale neméně dlouhým během, vydýchat. Dýchala prudce s otevřenými ústy, ruce si dala v bok a rozkašlala se. Opět pocítila prudký nával onoho nenáviděného obávaného strachu. Nevěděla, co má dělat, náhlá hrůza ji úplně zatemnila mysl. Em zprudka otevřela oči a posadila se. Nemocniční pokoj kolem ní osvětlovalo pouze noční nafialovělé světlo a modře svítící ionizátor vzduchu v rohu pokoje, do šera kolem jen svítili diody a monitory přístrojů jednotky intenzivní péče. Em chvíli trvalo, než pochopila, co se děje, slyšela pravidelné pípání z přístroje za sebou a pronikavě cítila palčivou bolest v místě na předloktí, kde měla zavedenou kanylu s infuzí. Dvě plastové trubičky, které ji neustále syčivě do nosu vháněli nasládlý kyslík, ji spojovali s přístroji umístěnými za nemocničním lůžkem, které neviděla.

Tlačítko emergency, -zvoňte na sestru měla položené na prostěradle přímo vedle sebe, nejprve jej chtěla zmateně stisknout, pak jí došlo, že se vlastně nic neděje, že to byl jen zlý sen, nějaká noční můra a pomalu si lehla zpátky hlavou na polštář. Ležela na zádech, přikrytá nemocničním prostěradlem až nad prsa. Nad prsa, která jí za poslední rok tak skoro zázračně narostla. Na prsa, na která sice nebyla ještě úplně zvyklá, ale o kterých věděla, a to věděla zcela bezpečně a s naprostou jistotou, ji rozhodně měla patřit odjakživa. Do očí se jí vehnaly slzy a bolest na předloktí přehlušila jiná, mnohem silnější a intenzivnější bolest, najednou to pocítila tak silně až vytřeštila oči a vykřikla. Znova se posadila na postel, když do pokoje vešla příjemná mladá sestra, rázně k ní přistoupila a profesionálně, přitom hrozně něžně jí položila hlavu zpátky na postel.

To bude, dobré, to přejde, dám vám něco na bolest, ano, no nebojte, za chvíli to přestane, slyšela Em sestru jakoby z dálky. V očích jí pálili slzy, které způsobovala ta strašlivá bolest mezi jejíma nohama. Vycházela jakoby odněkud od pupku, palčivě bodala do podbřišku, ale byla cítit i vzadu na pánvi, jakoby u ledvin, nebo u páteře, byla cítit i na stehnech, byla silná a začínala být nesnesitelná. To hrozně bolí, zašeptala Em směrem k sestře, která připravovala další injekci. Pak odpojila kanylu a vstříkla do ní celý její obsah. Palčivá bolest skoro okamžitě ustoupila a tělem se Em rozproudila znova ta vlna rozkošného, až tetelivě mazlivého pocitu tepla následovaného vlnou silné euforie, bylo to tak příjemné, že se po tváři jinak bolestí a operací ztrhané Em, rozlil náznak blaženého úsměvu. Em znova zavřela oči, ale neusnula. Sestřička se na ní nad lůžkem pousmála a pomyslela si něco, co Em samozřejmě neslyšela, ale kdyby mohla, byla by o to šťastnější, počkejte, jak se budete smát štěstím, až poprvé vstanete a uvidíte se. Poprvé uvidíte tělo, které vám skutečně mělo patřit. Přeju vám to, moc vám to přeju, zašeptala s dojetím sestra nad usínající Em a něžně ji pohladila po tváři. Nebojte, ty bolesti zanedlouho přejdou a vy budete konečně šťastná, potichu řekla Em, která však mezitím opět tvrdě usnula.

Em otevřela oči opodál železničního mostu vedoucího z Výtoně na Smíchov, malý kousek od oné dobře známé kubistické vily na nábřeží pod Vyšehradem. Na někoho tu čekala, nevěděla v tu chvíli vlastně ani přesně na koho, ale věděla, že to setkání bude důležité, cítila takové to napjaté očekávání, asi jako když se čeká na výsledky právě skončené písemky ve škole. A támhle jdou, vykřikla nahlas, ale její slova zanikla v lomozu a cinkání právě projíždějící tramvaje. Em se rozhlédla a mezi kolonou popojíždějících a vlastními jedy se zalykajících aut, přes stříbrné chvějící se linky kolejí přešla až k červenobílému zábradlí na druhé straně silnice a z jeho vršku, když se na něj postavila, aby se odrazila ke skoku na druhou stranu oslepila ji červeno stříbrná hladina Vltavy obarvená na rudo stříbrnou větrem a letním sluncem chystajícím se zapadnout za Barrandovem. Nazdar, jak je, zeptala se zdvořilostní frází Em, když ji P. podával do ruky věc vypadající jako horolezecký kletr pořádně narvaný materiálem na expedici, alespoň podle výrazu P. který jasně říkal jak moc je těžký. Na, zafuněl P. k Em, když jí ten baťoh podával. To bude asi pěkně těžký, co, zeptala se trochu překvapeně Em. Je, ale jen dokud jsi na zemi, nahoře v tom visíš a neváží to nic, říkal jí P., zatím co z víka baťohu vytahoval jakousi teleskopickou tyč, na jejímž konci byl speciální jakýsi "závit", na nějž potom P. přišrouboval velkou vrtuli, jako mívají letadla a pevně ji dotáhl jakousi speciálně upravenou maticí.

Tohle musí opravdu držet, říkal při tom Em dívaje se na ní trochu úkosem a dodal, jinak slítneš jako hruška a bude po tobě, mrkl na ní a usmál se. Tímhle se to řídí, ukazoval jí jakési dva svazky kabelů, na jejímž konci bylo cosi vypadající jako madla řídítek od motorky, co na sobě mělo dva prádelní kolíčky, nebo to tak Em alespoň připadalo, že to jsou prádelní kolíčky. Zmáčkneš tohle, to je něco jako plyn, rozumíš, podíval se zkoumavě P Em přímo do očí. Em nespouštěje ani na chvíli oči z toho zvláštního řízení, mlčky přikývla. P. pokračoval, tohle, je doleva a tímhle zatočíš doprava, tak rozumíš tomu, zeptal se pro jistotu znova. Em opět mlčky přikývla, P. jí pak ukázal další páčku, tímhle letíš dolů, musíš opatrně, s citem, reaguje to na dotek, jo, tak pozor na to. Jo a nahoru nemůžeš letět moc vysoko, pak ztrácíš výkon a pozor na boční vítr, ať to s tebou někde nešvihne třeba o sloup vysokého napětí, nebo o barák, na horu s tím vyletíš tak maximálně deset, možná patnáct metrů, víc, ne, ale to stačí, můžeš kopírovat terén a pak vyletíš hodně vysoko, vysvětloval P. trošku nervozní Em, když ji přímo na chodníku, mezi železničním mostem a tunelem po Vyšehradem oblékal ten létající kletr na záda a zapínal ji při tom bezpečnostní zámky horolezeckých karabin do speciálních k tomu účelu připravených ok na tom baťohu a přezky něčeho, co připomínalo horolezecký sedák. Tak a je to, teď to nastartuju, řekl už docela vyděšené Em, pak šáhl na něco vzadu na baťohu a vrtule kterou měla Em nad hlavou se nejprve pomalu, pak stále rychleji roztočila až do burácivého svistu vysokých otáček, na vezmi si helmu, podával jí helmu nejspíš určenou na motorku. Em si ji nervózně nasadila, zatímco P. ji zezadu přidržoval ten těžký stroj na jejích zádech a pomáhal ji tak trošku udržovat stabilitu.

Konce vrtule svištěly těsně nad střechami popojíždějících aut z nichž lidé fascinovaně zírali na to zvláštní představení na chodníku. P. podal Em do ruky nejprve jedno, pak i druhé řízení, stiskni tohle, poletíš nahoru, mačkej to opatrně a pomalu, na to přijdeš, jde jen o zvyk, opatrně křičel ještě za Em, která se i s tím báglem na zádech začala pomalu vznášet do vzduchu. Řidiči vykuleně zastavili a mnozí se vyklonili z okýnek, aby se mohli dívat na Em. Pomalu stoupající směrem k Vyšehradu. P. pod ní běžel ještě chvíli po chodníku ruku u úst, stejně nebylo v tom rámusu kolem moc slyšet jeho volání bacha na troleje a hlídej si tu výšku, už úplně zaniklo v cinkání tramvaje, jejíž řidič se marně snažil projet kolonu způsobenou odletem Em s létajícím baťohem na zádech přímo z výtoňského nábřeží. Em si pomalu zvykala na ovládání a začala ji zaplavovat vlna radostné euforie, já letím, ty vole, já letím, to je naprosto fantastický, když začala zkoušet nejprve opatrně a pomalu, nabírat výšku postupným přelétáváním za strany na stranu nad skálou Vyšehradu spadající v těch místech příkře do stříbrných vltavských vlnek.

Kolona fascinovaných řidičů stojící v tu chvíli až ke Karlovu mostu se pomalu rozjela, jen několik lidí, co vystoupili na Výtoni z tramvaje, aby se na to divadlo podívali zblízka, se ještě se zakloněnými hlavami dívali na stále výše stoupající a nad skálou Vyšehradu mizící Em. Em se toho pocitu nemohla nabažit, létala nad vrcholkem Vyšehradu, kolem katedrály, nad pomníky hřbitova plného slavných zesnulých osobností, doletěla až ke kongresovému centru a nad kolonou tvořící se na nuselském mostě se poprvé odvážila přestat jen v deseti metrech nad zemí kopírovat a vylétla nad otevřený prostor nuselského údolí. Ty vole, to je slušná výška, začal se trošku bát Em, obzvláště ve chvíli, kdy ji prudký náraz větru odhodil o několik metrů níže a trochu stranou, to se vážně lekla až k vyjeknutí, do prčic, srovnala vzápětí stabilitu, snížila trošku letovou výšku a nad šikmými červenými taškami střech nuselských činžáků zamířila zpátky k Vltavě.

Ze slunce byl vidět poslední rudozlatý srpek a modrá obloha počala přes fialovou a červenou tmavnout do temně modrého večerního nebe. Em ještě zahlédla partičku na nábřeží, nohy na zábradlí, někteří na něm seděli a P. se zakloněnou hlavou a s rukama v bok napjatě sledující tmavnoucí oblohu, když přelétala černající vody Vltavy, ozdobené už jen řídce několika stříbrnými tahy malířovi ruky po ránu se klepající kocovinou z nočního tahu. Stmívalo se stále rychleji, a když Em letěla nad Smíchovem, překvapilo ji úchvatné domino postupně oranžovějících pouličních lamp, které se rozletělo podél smíchovských ulic a kolejí až za barrandovský most až kamsi k Radotínu.

Sestra potichu zatáhla bílý závoj oddělující lůžko Em od ostatních pacientů na pooperačním oddělení chirurgického sálu urologie v pražském Motole. Pokaždé, když měla na starost některého z nich, nevěděla sama jak ty lidi, kteří však v životě procházeli evidentně peklem, dokud se po několika letém martýriu obhajování sama sebe před naprostým nepochopením okolí, po mnoha pohovorech v ordinacích psychologů a sexuologů a po následovné, minimálně rok trvající hormonální terapii, neocitnou tady, v Motolské urologii, kde se konečně, pod rukama celosvětově uznávaných a naprosto špičkových odborníků ve své praxi, dočkají toho, co všichni ostatní lidé považují za zcela normální a běžné a nechápou že by to tak být třeba nemuselo, totiž svého vlastního těla, nepochopitelným skoro pro všechny, kterým se to šílenství nepřihodilo, pojmenovat.

Samozřejmě věděla, jak zní přesný název oficiálně stanovené diagnózy této zvláštní poruchy. Nebyla to nemoc, byla to spíš porucha, zvláštní, snad až nepatřičná, protože do mysli nejen onoho postiženého, kterému se tahle životní patálie přihodila, ale hlavně všem v jeho okolí a nejsilněji pochopitelně těm, kdo mu byli nejbližší, rodině, přátelům, přinášela náhle, když se poodhalila rouška tajemství, kterou byla celou tu dobu pečlivě skrývána a utajována, celou paletu pocitů od znechucení a zhnusení, pocitu jakési úchylnosti, po stud, ale až třeba výsměch. Diagnóza zněla F.64.0 transsexualita MtF

Musí to být asi vážně šílenství, když dobrovolně podstoupí tohle a vzpomněla si na mnohohodinovou operaci na lůžku ležící Em, která se skončila před pár hodinami a s velkým úspěchem. Myslím, že se to fakt povedlo, pomyslela si ještě sestra a usmála se na pravidelně oddychující Em za plentou, za pár let holka nikdo nepozná, že ty jsi kdy byla chlap. Což si stejně nebyla, jinak by si neležela právě tady, že jo, usmála se pro sebe ta příjemná sestřička a skoro tanečními kroky odešla elegantně do sesterny, oddělené od pokoje velikým oknem, kterým sestry mohly neustále hlídat pacienty probouzející se tu po operacích.

Její kolegyně ji s úsměvem nad kávou, která vzdálené svítání stejně nepřeprala, sledovaly, jak usilovně až do poslední škvírky zavírajících se dveří sesterny přemýšlí nad jinakostí téhle Em. Mohly být tak stejně staré, napadlo ji a podívala se do zdravotní dokumentace Em ležící v kancelářských deskách přímo před ní na stole, no jo, jsme, jen ona v březnu a já v květnu, nebo, ona v říjnu, usmála se sama pro sebe a podívala se do kalendáře. Bylo 19.října a ten den měla svátek Michaela, to je hezký, usmála se nad tou zvláštní náhodou sestřička a četla, co je v kalendáři k tomuto jménu uvedeno: Ženské křestní jméno Michaela má hebrejský původ. Stejně jako mužský protějšek Michael se vyvinulo z hebrejského jména Micha´el, které se objevilo již v Bibli jako jméno jednoho z apoštolů. Jméno se vykládá jako "podobný, resp. podobná Bohu" nebo také "ta, která je podobná Bohu". Výklad jména se pojí i se zdrobnělinou jména Mika, ta se překládá také z japonštiny - jako "krásná vůně". Jméno Michaela se vyskytuje i ve zkrácené variantě Michala.

Hermetická vsuvka k příběhu Em.

V soudobém hermetickém pojetí transsexualita vzniká na základě vtělení duše vybavené astrálním tělem do špatného fyzického těla špatného, protože je opačného pohlaví. Dle některých teorií hermetismu samozřejmě astrální tělo je separované od duše a k jejich spojení dochází až při vtělení. Ať je to jakkoliv, tak z těchto vyšších úrovní do fyzického těla jsou přeneseny impulsy, jež způsobí i fyzickou odezvu a v důsledku toho je pak jedinec inkarnován do těla opačného pohlaví a jeho duše ani astrální tělo však tomuto novému fyzickému tělu nepřísluší a jsou cizí. Tak se stane, že je žena v těle muže, nebo naopak. Nic se nestává náhodou a ani tato chyba není skutečnou chybou v proudu osudu.

Těmto jedincům je v současnosti vyhrazena možnost dosáhnout správného stavu, projít přes trans sexuálitu do svého správného pohlaví. Tato chyba je ve skutečnosti výzvou pro velkou mystickou cestu, sjednocení protikladů v jednu bytost a metamorfózy do nového těla, jaké zamýšlel pro svou ovečku sám Bůh. Tito lidé jsou ve špatném těle, aby pak podstoupili cestu za jednotou, a v jeden okamžik nebude převažovat ani jejich ženských, ani mužských rysů, až nakonec po této cestě metamorfózy pro mikrokosmos tisíckrát důležitější než nekonečné otesávání kamene zednáři dosáhne v souladu s Bohem jeho díla.

To že je v tomto aeonu dovoleno člověku pomáhat duším na cestě do jejich správných těl a že mu k tomu Bůh dal znalosti a moc můžeme považovat za požehnání. V minulém aeonu bylo pravidlo: trpět za živa a zemřít, což nedávalo příliš velkou šanci k realizaci podstaty "ztracené duše" v cizím těle, stejně jako tím byla omezená pravá vůle člověka.

Přeměna muže v ženu, nebo ženy v muže, pokud jsou uvěznění v cizích tělech je jednou z nejmystičtějších metamorfóz, podobně jako stvoření elixíru života v Athanoru alchymistů, je to konání pravé vůle, která musí být neochvějnou a nezaleknout se žádného nepřítele a protivenství. Nový aeon nám zjevil nová tajemství světa, novou magii, nové cesty, nové obzory a nové možnosti v souladu s tušením a prorokováním starých alchymistů, mágů, astrologů, kabalistů a hermetiků dnes hovoříme o paralelních kosmech, tvoření života z neživého, děláme roboty z mrtvého kovu a jako zušlechťujeme kovy, neb vše je živé a zaslouží si růstu, tak i těla neušlechtilá a v nichž vězí duše, jim nepatřící, přetvoříme v tu správnou, tak jak ani alchymisté a kabalisté nesnili. Alchymie minulost měnila neústrojná těla hornin v těla hornin ústrojná a medicína současnosti mění těla mužů s ženskou duší v těla žen a dovršují tak veliké dílo přírody. Transsexuálové představují dokonalost jednoty, jež prošli zušlechtěním duševním, duchovním i fyzickým a snad proto je podoba jejich podobou Baphometa, proto je jejich astrální podstata nepodobna ničemu jinému a skrze ně nachází se brána na nebesa.