Tik. Tik. Tik.

Tik. Tik. Tik

(povídka bez příběhu)

Em seděla u hrubě tesaného prastarého dřevěného stolu, uběhlými léty a umaštěnými rukami několika generací těch, jež jej v té chalupě užívali, ohlazeného do hladka. Ten starý stůl byl tak hlaďoučký a tak "vnitřně" teplý, že bylo vysloveně příjemné a milé se jej dotýkat. Jeho hladkost lehce narušovala jen vystouplá léta, vrásky napříč řezaných letokruhů a několika ohlazených tmavohnědých suků v masivu toho omastkem konzervovaného dřeva. Malá kuchyň roubené staré chalupy krčící se poblíž křižovatky dvou v zákrutách do kopců stoupajících cest byla příjemně vyhřátá od pece v sednici vedle, oddělené od kuchyně jen prkennou příčkou a tmavozeleným závěsem, kterým do kuchyně pronikaly závany příjemně prohřátého vzduchu od vedle. V celé malé chalupě bylo naprosté ticho, přerušované jen občasným prasknutím polínka v kamnech, nebo zakašláním nějakého nocležníka někde v chalupě. Jen kuchyň byla ještě rušná, onen šramot však způsoboval zvuk klávesnice notebooku Em, která do něj na to starém dřevěném stole cosi prudce zapisovala a dřevěné hodiny pověšené v čele kuchyně těsně pod stropem svým tikáním dodávaly rytmu jejího psaní jakési zvláštní pravidelnosti.

Po několika dlouhých minutách, dlouhých, protože absolutně přítomných a když se naše vědomá pozornost soustředí na přítomnost, tak čas se nám "prodlužuje" přímo úměrně míře toho soustředění, toho si Em všimla již docela dávno. Ale náhle její pozornost narazila na jednu myšlenku, která se tak nějak vymykala z konceptu, vymykala se všednosti a běžnému. Myslet není vnímat. Myslet neznamená vnímat, převalila hlavou Em tu nevšední myšlenku. Nevšední...?

Ona přeci nebyla zase až tak nevšední, vlastně nebyla ani nijak originální, určitě taková nějaké myšlenka rezonovala morfickými poli vesmíru již po milióny let. Lidské bytosti mají schopnost myslet a schopnost vnímat. To Em už vyslovila, spíše pro sebe, než nahlas, ale dost nahlas na to, aby se myšlenka stala skutečností. Protože každá lidská myšlenka vyslovená nahlas, se stává skutečností, realitou, existencí. A přestože schopnost vnímat, musí být naší podstatou, spekulovala si pro sebe na ty myšlenky svoji vědomou pozorností zcela zaměřená Em, tak si této své pravé schopnosti nejsme vědomi, protože jsme tolik zaměřeni na to, co si myslíme, že nám to, že jsme kromě toho schopni také vnímat, pozorovat, jaksi uniká. 

My všichni, my moderní lidé současnosti jsme vězni skutečnosti, kterou vytvářejí, přinášejí, a nakonec realizují naše vlastní myšlenky! Řekla Em sama sobě, ale už docela hlasitě. A ty myšlenky jsou ještě navíc předurčovány duchem doby, ve které žijeme a samozřejmě nejvíc naším vlastním osobním příběhem. Takže si v tom našem životním kusu nejen hrajeme hlavní roli, ale současně i malujeme kulisy, ve kterých se ten part odehrává! No to je výborný, naštvaně a úplně nahlas řekla Em, pak si ale uvědomila, že není v jinak zcela spící chalupě sama a pleskla se rukou přes pusu, snad aby se umlčela, kdyby v tom nedej bůh třeba chtěla pokračovat. Mlč, ty vole, nejsi tu sama, a navíc budeš za pěknýho magora, když to někdo zaslechne mimo celkový kontext. A režisérem této naší velkolepé životní sračky není nikdo menší než náš bratříček, ten malý despota a zakuklený fašoun, naše neexistující egíčko. Dodala k tomu Em ale už jen zase sama pro sebe. 

Ego, naše vlastní ego, to neexistující já režíruje celou tuhle v podstatě docela nechutnou frašku, a ještě k tomu maluje kulisy. A já, Em, teda, ne já, ale ta Em, mu to celou dobu pěkně žere, baští mu to, věří mu, věří, že to, co žije tak i doopravdy je. Zdá se ale, že tak úplně není. Cítila, jak se ego uvnitř ní zarazilo a už, už se chystalo protestovat a namítat, oponovat, vždyť ono nejlíp ví, ta co se mu do toho ta Em pořád motá! Ať mlčí a hraje, potvora, a jen a přesně to, co jí z budky, coby nápověda našeptává. To já režíruju ten úžasný kus, podívej, kolik lidí tě považuje za důležitou! Našeptává marně zatvrzelé Em. Nechci být důležitá, to mi bere nejvíc síly, brání se sama sobě Em. 

Ale její já si zarputile mele tu svou. Ty mlč, jen já doopravdy vím, co je a co není skutečné a já hraji tu roli. Ty jsi jen něco, co kdybych nebylo já, vůbec ani neexistovalo, nejprve naštvaně a poměrně tvrdě jak v řečí, tak v gestu či v postoji, argumentovalo její já a pak na oko zjihlo: ty ťunto, řeklo Em rozněžněle její vlastní já, už zase sebevědomé a důležité ve svém poslání. Ty jsi něco jako loutka, pokračovalo v monologu já, neboť Em mlčela, neměla na to moc co říci, ono vlastnímu já se navíc docela dost špatně oponuje. Já její zaražené mlčení pochopitelně neuniklo, pousmálo se a stejně úlisně něžně pokračovalo: víš, ty jsi vlastně jen to, do čeho se já oblékám, prosím tě Em, to sis ještě tak primitivního, a navíc naprosto zjevného faktu za celých těch dlouhých šestačtyřicet let svého života ještě nevšimla? Tomu nevěřím, právě ty... a co by tomu řekl dědeček, dodalo k tomu její vlastní já a vyprsklo smíchy. Em v tu chvíli ovšem moc do smíchu nebylo.

Tik, tik, tik, tik trpělivě a po kapkách odkapávaly hodiny nad její hlavou tmavý čas dlouhé zimní úterní noci. Z půdy se ozvalo zapraskání starých trámů, to když se nějaký ze spáčů otočil ve svém snu na druhý bok. Tik, tik, tik nekompromisně počítalo každou chvíli, kterou Em posunulo o malinký kousek blíž jejímu neodvratnému konci. Em se pozorně zaposlouchala do té pravidelnosti. S každým tik jsem o tik smrti blíž, pomyslela si a já jí okamžitě oponovalo: Co že ty, ale s tebou zemřu i já! Myslíš, pousmála se Em nad tou obavou jejího já. Tik, tik, tik, snažila se soustředit na zvuk hodin. Tik. Tik. Tik. 

Zelený závěs do sednice přeplnilo hlasité chrápání. Svíčka na stole starého vrásčitého, sukovitého dřevěného stolu se zaprskáním zhasla. Em nehnutá tvář, zalitá nepřirozeně namodralým světlem notebooku, vypadala jako dekadentní divadelní maska zatímco Em pod ní si trpělivě odpočítávala svůj vyměřený čas. Tik. Tik.

Tik. Tik. Jejímu já a blbé hře v níž musela hrát hlavní roli trpělivě odkapával přesně vyměřený čas. 

Tik. Tik, obrazovka zhasla do naprosté tmy. Zmizela v ní i ta pitoreskní teatrální maska. Em se to již nijak netýkalo. Tik. Tik. Ani ta divadelní hra, ani její role, ani ta maska. 

Ani spravedlivý čas. 

Tik. Tik.

Em si už byla jista, že je věčná.

(c) Myšpule. Nové Domky 16.-17.1.2020 (7528)