Země hojnosti

MÍSTO ÚVODU VÝZVA K NENÁSILNÉMU ODPORU:

Toto je výzva všem svobodomyslným a vědomým obyvatelům planety Země k aktivnímu, nenásilnému odporu. Přichází čas první skutečné celoplanetární revoluce, nastává čas konce národních států, zkorumpované a lživé politiky, čas ukončení násilí a válek a likvidace veškerých existujících zbraní, konec nespravedlivého, špatného a nesmyslného společenského a politického systému národních států. Nyní konečně přichází čas vlády skutečného rozumu, epocha globálního, ale pozorného a přítomného vědomí.

Bratři a sestry, lidé, braňme se, dokud máme ještě čas.

Bránit se lze, neboť se bráníme pouze proti nám samým!

Přichází čas trvalé změny. Strnulý dogmatický dualismus ryb nenápadně, možná pomalu, ale zato zcela jistě nahrazuje svobodomyslné vodnářské sjednocení ducha a hmoty. Je však jen jediná možnost, jak ji uskutečnit, musíme každý začít sám u sebe, změnou svého vlastního vědomí, nesobeckým, pozorným a vědomým žitím v přítomnosti. Musíme se naučit neztotožňovat se s našimi emocemi a s naší myslí. Musíme se přestat identifikovat s naším egem, které vlastně ani neexistuje, protože je jen naším myšlenkovým konstruktem, naším vlastním výmyslem, složeným z útržků vlastní minulosti osobního příběhu smíchaných s touhami po nádherné budoucnosti a bolestivým strachem z její nedosažitelnosti. Nic z toho však není skutečné, je to jen náš vlastní popis nás samých.

Tato krátká literární úvaha nemá ambice stát se návodem, jak by šlo uskutečnit světovou revoluci. Je to jen esej, vycházející z jednoho zcela konkrétního a prožitého osobního příběhu. Z příběhu o mé cestě z města ven, cestě do přítomnosti, do opravdovosti, do sebe sama, ale i do našeho společného lidského mýtu. Literární experiment ovšem občas, za vzácných a příhodných okolností, může být čímsi, co třeba naznačí nějaký způsob, jak by možná šlo přeci jen ukončit to mnohdy zcela zbytečné, a velmi často jen zdánlivé utrpení. Může nám naznačit cestu, jak poznat, kdo a kým skutečně jsme a jak bychom mohli najít smysl života a smysl bytí v něm a jaký že to mýtus my všichni společně tady vlastně žijeme.

Jsou nás miliardy. Miliardy svobodných, nezávislých lidských bytostí obdařených mnoha zázračnými vlastnostmi a schopnostmi, obdařených myslí, pamětí, pocity, emocemi, vědomím, a navíc i jedním společným a kolektivním super vědomím, kterému ovšem ve své lidské namyšlenosti říkáme nevědomí, aniž bychom vlastně vůbec pochopili, co že to skutečně je a co to pro nás může znamenat a jaké možnosti v bytí nám to otevírá. Jsou nás miliardy individualit vzájemně oddělených jen tenkou a neviditelnou slupkou ega, ovšem ve skutečnosti jsme my všichni lidé jen Jedno.

My všichni lidé jsme Jedno, tedy jsme jeden, opravdový člověk, Adam Kadmon, ten, který byl Bohem stvořen ku obrazu svému.

• Ke všem změnám k lepšímu světu, k vykročení na cestu do nové Země hojnosti,
  
• přitom potřebujeme pouze jediné: NAJÍT ODVAHU.
  

Kapitola první - Naším společným domovem je Země hojnosti.

"Fyzické procesy samy o sobě nikdy nemohou uspokojivě vysvětlit existenci vesmíru, života nebo vědomí. Náboženství zůstávají jen u zbožných přání a bujné fantazie, s jejíž pomocí zakrývají bezednou propast nevědomosti..." Peter J. Carroll Liber Nul and Psychonaut

My, lidé, se rodíme na "náš" svět odkudsi z hlubin vesmíru chaosu vlastně jen s jedním jediným cílem, a to, abychom každý svým individuálním životem pokračovali v utváření jednoho společného a věčného, velkého lidského mýtu. Tímto věčným mýtem je naše vrozená, nikdy neustávající a vlastně zcela přirozená touha každého jednotlivého člověka po vysvobození se z tenat smrti, z osidel k nám tak nespravedlivého (jak se zdá našemu egu) času. Je to mýtus touhy člověka po probuzení se z onoho bolestivého, hrubohmotného a časem limitovaného snu, kterému jsme se rozhodli a společně dohodli říkat život. Bolestivého, protože právě ohraničeného, a navíc ještě každému jinak měřeným časem, tedy zrozením a smrtí. Ale protože my lidé tak nějak nejasně tušíme, že naše skutečná podstata je věčná, nedokážeme se přirozeně popasovat či smířit se s tím, že když už konkrétně nám bylo z nějakého tajemného a nepochopitelného důvodu umožněno prožít a vnímat zázrak života ve Stvoření, tak jak to, že v rámci tohoto našeho individuálního života nejsme věční, jak bychom si to zcela jistě zasloužili, ale že je náš jepičí život (jepičí vzhledem k celkové délce trvání Vesmíru, která vnímána úhlem pohledu z nám daného, nepatrného úseku času vypadá jako věčnost) ohraničen jen jakýmsi velice krátkým časovým úsekem, který je nám čímsi, či kýmsi, ovšem vždy každopádně nespravedlivě, stanoven.

Duše, tělo i mysl dnešního moderního člověka jsou v současnosti plně zaneprázdněni jen jedinou, a jak se nám všem zdá, že tou nejdůležitější činností, přitom tak nesmyslnou, kterou je vydělávání stále většího a většího množství peněz. Malé, bezcenné papírky, naše soukromá uznání budoucích dluhů nám přinášejí falešný pocit zdánlivé svobody. My, lidé, jsme dnes všichni svobodni přesně do celkové výše našeho osobního konta. Přitom je to činnost, kterou vykonáváme jen proto, abychom nám určený drahocenný čas pro náš život tady na Zemi, směnili za (pro skutečné prožití našich životů) nepoužitelné, a proto i zcela bezcenné peníze a pocit vlastní důležitosti. Takové činnosti říkáme práce, leckdy (skoro vždycky) se stává jedinou a nejdůležitější činností v našem životě, a protože práce je časem u každého člověka s nástupem dospělosti povýšena až na povinnost (protože peníze potřebujeme k životu, bez nich bychom zemřeli, říká nám falešný pocit kdesi hluboko v nás samých, zaseté semínko ideologie moci peněz začalo klíčit), aby nás touto ideologií postupně zcela zotročilo.

Peníze se pro nás stávají životní nezbytností, nutností, základní podmínkou našeho bytí. Peníze jsou člověkem povýšeny až na úroveň přirovnatelnou třeba k tomu, jakým způsobem vnímáme a považujeme za důležité třeba naše zdraví, nebo lásku, nebo dokonce naše děti, aniž bychom si přitom uvědomovali stále vzrůstající nepoměr mezi úsilím, jakým peníze získáváme, a jejich přínosem pro nás život, tedy tou hodnotou, jakou skutečně mají. Pracujeme, protože přeci musíme, přitom to ovšem neděláme až s takovým nadšením, či s láskou, jakou by si jakákoli naše činnost účastna na zázraku Stvoření zasluhovala, ale naše snažení zároveň neustále doprovází jakási neurčitá a vrozená lidská touha po svobodě. Cítíme tedy, že nás taková forma povinnosti v podobě práce za peníze vlastně na naší svobodě dosti ochuzuje. Ale zároveň se domníváme, že abychom byli svobodni, tak potřebujeme peníze a ty získáváme (vyděláváme) právě a jedině prací. A tak idiotsky měníme to nejcennější, co v životě máme, nám daný čas, za nastříhané papírky s číslovkami a ochrannými prvky, za vlastně zcela bezcenné prachy, a konáme tak většinou i značně pokrytecky, sice dobrovolně, přitom však s neustálou a falešnou nadějí, že nás nakonec, někdo tam někde daleko, v nezřetelně naznačené, a navíc i značně nejisté budoucnosti, z této naší dobrovolné a velmi důležité činnosti vysvobodí. Tato zmiňovaná falešná naděje je vlastně jen jeden z mnoha mýtů, které lidstvo na jeho pouti časem a vesmírem doprovází.

Co kdybychom se třeba pokusili, my všichni právě žijící lidé, každý po svém a kdy bude sám chtít, byť třeba jen na krátkou chvíli, s touto nejnutnější činností, s naší prací přestat, abychom umožnili našemu tělu, a hlavně naší unavené duši odpočinout si. Zkusme se, každý z nás alespoň na malou chvíli, zcela oprostit od toho věčného kolotoče neustálého vydělávání peněz, a falešné důležitosti, kterou této činnosti přisuzujeme. Přitom to vše konáme pouze za nesmyslným účelem jejich nikdy nekončícího, a mnohdy zcela zbytečného, utrácení.

A nyní, oproštěni od pocitu povinnosti pracovat, od pocitů viny, které přijdou vždy, když se z nějakého důvodu rozhodneme, že právě nyní pracovat nebudeme. A to z jakéhokoli důvodu, i z toho, že se nám prostě a jednoduše právě nechce! Zaměřme se na veškeré konání, k němuž žádné peníze nepotřebujeme. Soustřeďme se třeba na jakoukoli krásu okolo nás, přírodní scenérii, umělecké dílo, architekturu, nebo třeba jen na nějaký na detail, když kamkoli namíříme náš pohled. Soustřeďme se také na náš dech, kterého si když pracujeme, vůbec nevšímáme, přitom dech je skutečně základní podmínkou našeho bytí, nikoli peníze, jak se mylně domníváme. Vnímejme každý náš krok, modré nebe nad hlavou, to, kolik různých odstínů zelené odráží okolní louka, šumění lesa a bublání potoka, cvrlikání ptáků, ťukání datla vysoko v koruně mohutného stromu. Vystupme i z našich luxusních, rychlých a bezpečných aut a pojďme se projít pěšky. Obchodní pasáže a nákupní centra vyměňme za rozkvetlé, vonící louky a stinný les, pojďme ven, třeba jen kousek ven z našeho města, k řece, k rybníkům, nebo se jen pojďme projít třeba právě kvetoucí alejí. To, co nezatíženi ani prací ani pocity viny právě teď vnímáme, tak to je náš skutečný svět, to je naše skutečná a opravdová Země hojnosti, přirozeně překypující dostatkem pro všechny. A není to nějaký iluzorní ráj, který možná někdy, jednou, kdesi v nekonečné budoucnosti, možná (ani jistotu v tom nemáme) přijde, protože si tak interpretujeme mýty předávané církvemi, nebo biblí.

To je skutečný lidský svět zbavený betonových okovů měst a neméně pevných okovů zákonů všech těch našich iluzorních výmyslů jimž říkáme "státy", přitom jen našich vlastních myšlenkových konstruktů, ovšem personifikovaných a tím i obdařených mocí a privilegiem vládnout. A nelze před nimi utéct, ani se vůči jim jakkoliv bránit, ovládají nás svoji promyšlenou propagandou, sofistikovanými ideologiemi, nebo rovnou fyzickým násilím, tedy vojenskou silou. Udržují nás poslušné a ve zdání dobrovolnosti, deklarují nám naši svobodu a zaručují naše lidská práva, ovšem ve skutečnosti nás přitom zotročují stále více a promyšleněji, pomocí zákonů, ústav, nebo pomocí současných pokročilých technologií moci. Tedy pomocí peněz a naší stále větší závislosti na nich, pomocí hypoték, nebo lákavých půjček zadarmo, ale se splátkami již napořád. Zotročují nás propagandou, svými digitálními informačními a komunikačními technologiemi, léčivy, daněmi, nesmyslnými poplatky úplně za vše, dokonce i za vzduch, či za smrt. Tyto ve skutečnosti fakticky neexistující, přitom nejmocnější výmysly nás samých, naše úžasné národní státy, jejichž vlády jsou leckdy navíc tajně ovládány nadnárodními korporacemi disponujícími často obdobnými, možná i většími finančními možnostmi, než mají státy samé, nás ovládají neustálým vytvářením našeho soukromého, ačkoliv naprosto falešného a smyšleného, tak přesto celoživotního dluhu, se kterým se dnes dokonce všichni rovnou již na svět rodíme!

Ale pojďme se teď pokusit, sice individuálně každý sám za sebe v rámci svých vlastních možností, ale přitom všichni společně, začít skutečně žít náš život, pokusit se jakoby žít ho ještě jednou, od začátku, znova, ale teď již správně a svobodně. Spalme ta malá, zbytečná papírová uznání našich vlastních budoucích dluhů, zbavme se povinnosti ten chráněný zbytečný papír "vydělávat" ubohou a přízemní směnou za náš drahocenný čas, navíc pouze za účelem utrácení za zbytečné věci, nesmyslné poplatky, splátky úvěrů zadarmo, hypoték a všech těch ostatních sraček, co jsme si sami na sebe tak ochotně vymysleli. Pojďme společně, všichni najednou z toho kolečka, tak oblíbené zábavy bezduchých morčat, vystoupit. Je to jednoduché, kdosi spočítal, že ke krachu všech bankovních a finančních institucí, včetně těch úplně největších, stačí pouhé tři měsíce absence splátek a plateb alespoň šedesáti procent jejich klientů. To nejsou ani dvě třetiny z nich, čili že poměrně málo, možná by stálo za pokus, z důvodu záchrany poslední špetky lidství v nás, ač bohužel již zašlapaného pod hlubokým nánosem bahna konzumu, přimět necelé dvě třetiny ekonomicky aktivních občanů, aby tři měsíce neposlali své splátky. Chce to vlastně jen jediné: odvahu.

Ale můžeme naše probuzení začít i s mnohem menším množstvím odvahy, třeba jen tím, že si uvědomíme, co že je to za ten věčný mýtus, který zde všichni společně žijeme, aniž by se nás kdokoli na začátku zeptal, zda vůbec něco takového žít chceme. Pokusme se vystoupit z našich falešných životních rolí, z našich většinou zcela vylhaných osobních příběhů, z lepkavé a svazující pavučiny vzájemně nesplněných slibů, zbavme se falešných pocitů vzájemné zášti, závisti, moci a touhy po ní. Přestaňme být alespoň na chvíli tak strašně důležití a nepostradatelní, zbavme se nutkání ovládat jeden druhého. Jsme jen Jedno, jeden člověk, jedno jediné a věčné Stvoření, jeden Adam Kadmon a jen takto jsme skutečně důležití. Naše vlastní ego nás udržuje v poslušnosti okovy z pocitu vlastní důležitosti. Času v přítomnosti na to máme, ač se nám to třeba zatím z úhlu pohledu zběsile pádícího času našeho všedního, běžného života nezdá, vlastně docela dost.

Kapitola druha - Věčný a odvěký lidský mýtus.

Jakýkoliv mýtus je vlastně jen náš lidský výklad tohoto světa a jeho dějů, který je vyprávěn, a tedy vzájemně mezi lidmi sdílen, a to vždy ve formě nějakého poučného příběhu. Mýty si vyprávíme za účelem možnosti vlastního "probuzení se", ale třeba také kvůli naší přirozené a vrozené touze po osvobození se od nadvlády času a vlastní smrti, a také od, ač neviditelných, přesto reálně existujících, démonických sil v nitru nás samých. Tento "mýtický" výklad našeho společného světa je veden vždy s pevným přesvědčením, že "čas" je jen relativní cyklická veličina, že čas není něco jako je permanentní lineární tok řeky, která stále plyne od nekonečna po nekonečno, ale že je to vlastně fiktivní, ve skutečnosti přitom vůbec neexistující hodnota, která, podobna tím například ručičce hodinek, se otáčí stále do kola, to znamená, že všechno živé je po věky cyklicky vystavováno stále stejné situaci. Tedy, že i my lidé jsme stále ve stejné a pochopitelně útrpné (jak to vnímá naše ego) situaci, omezeni a vymezeni jen krátkou časovou úsečkou mezi zrozením a smrtí, protože jinak by nějaký "věčný příběh mýtu" neměl vlastně vůbec žádnou cenu, ale ani jakýkoliv smysl.

A v tomto stále do nekonečna se točícím čase se dá popsat skutečnost žitého světa archetypálním příběhem, který nám umožňuje jakoby "otevřít oči", a přesně takový příběh se proto pro nás tím stává příběhem věčným, příběhem gnostickým, příběhem skutečného poznání, tedy vším tím, čím by pro člověka měl být každý takový "pravý mýtus". Podobně však jako všechno, co je skutečně dobré, tak i samotné slovo "mýtus" dnes démonické síly ukryté kdesi hluboko v nás, temné síly egoistické mysli, které někdy označujeme také slovy Had, ďábel, či antikrist, nebo jako "spodní Pán", tedy síly temnoty, které nám všem dnes nenápadně vládnou, zdiskreditovaly, a to především proto, aby se nám to slovo stalo protivným, nebo alespoň ztratilo svoji hodnověrnost.

Když totiž dnes o čemkoli řekneme: "že to je mýtus", tak vlastně řekneme, že je to lež, že to je nepravda, blábol, nebo prostě neseriózní, či hloupá informace. Čili my dnes používáme slovo "mýtus" přímo v odpudivém, a navíc leckdy i vysloveně negativním smyslu. I proto se nám do dnešní racionalisticko-technické doby, kdy přirozená a stvořitelem nám poskytnutá síla našeho ducha a duše jakoby již ani neexistovala a nám zůstalo jen naše ego a racionální egem ovládaná mysl, téměř žádné skutečné prapůvodní mýty nedochovaly.

Zůstali nám dnes vlastně už jen dva, a dalo by se říci, že dva veřejně a církevně "schválené" mýty. Ten největší a u nás na bohatém Západě mocně propagovaný, je mýtus o biblickém synu božím "Spasiteli Ježíši Kristu", a pak také všeobecně známý mýtus Genesis z první knihy Mojžíšovy starého zákona, neboli staré smlouvy, mýtus o stvoření světa..

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami. A řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré, i oddělil Bůh světlo od tmy."

Smysl mýtu v kontextu mé úvahy vyzývající k všeobecnému probuzení se, je však zcela jiný. Mým cílem je totiž zboření, a to, pokud možno veškerých dosavadních lidských mýtů. Bořím je ovšem, abych se vzápětí mohla pokusit na jejich ruinách začít znova stavět nový mýtus Země hojnosti. Postupně vám převyprávím asi ten nejznámější lidský mýtus, Genesis Staré smlouvy, tedy mýtus nám všem tak nějak důvěrně známý, nosíme jej totiž všichni hluboko ve své duši a v srdci, ovšem nejspíš nikoho z nás dosud ani nenapadlo, že by to vše mohlo být převyprávěno ještě úplně jinak! Zbořme tedy nyní společně tento, asi nejstarší, přesto až do dnešních dnů předávaný mýtus, neboť v jeho ruinách možná začíná cesta ke skutečnému vysvobození:

"I požehnal člověk dni sedmému a posvětil jej, neboť v něm bylo započato dílo jeho. A tak překonána jsou nebesa i země a všechna jejich vojska. I viděl člověk, že to, co činí, je velmi dobré. A bylo jitro a byl večer den šestý. I řekl člověk: překonejme život, jejž vydala země. I překonal člověk živočichy země podle pokolení jejich a učinil sebe bytostí podle podobenství Boha, aby panovala všemu, co je živé. I vytvořil tak člověk člověka k obrazu božímu a požehnal mu. I viděl člověk, že to, co činí, je velmi dobré."

Na Zemi je v dnešní digitální době, ač je to epocha svojí podstatou tak vzdálená archaické době agrární, přesto všeho dost pro všechny. Naše Země by se snadno mohla stát tou skutečnou Zemí hojnosti. Dost všeho a pro všechny znamená, že kdyby byl člověk skutečně stále Člověkem a jeho lidství by tedy bylo opravdové, absolutně nikdo by dnes netrpěl ani hladem, ani žízní, nestrádal by zimou, či by se neschovával před pekelnou výhní, před výbuchy bomb a nášlapných min. Nenechali bychom se dobrovolně zotročovat smyšleným dluhem, tedy penězi, nenechali bychom se tak snadno zmanipulovat ideologiemi ve jménu obrany naší demokracie, falešné to náhražky skutečné lidské svobody. Nenechali bychom se ovládat zákony utvářenými v rámci jednotlivých národních států, tedy našimi vlastními krvelačnými myšlenkovými konstrukty disponujícími ovšem skoro neomezenou mocí, ovšem vytvářenými takřka vždy bohatými a mocnými pro bohaté a mocné.

Lidstvo v současnosti disponuje dostatečným množstvím k životu potřebných prostředků, potravin, energie, informací, ale také natolik vyspělou technologií a průmyslovou výrobou, aby dnes nikdo na planetě Zemi nemusel žít ani v materiální, ale ani v morální bídě. To vše by nastalo ovšem pouze za předpokladu, že by současný Člověk byl stále ještě skutečně Člověkem! Což, zdá se, bohužel není. Člověk digitální současnosti je více vědcem, politikem, učitelem, vojákem, nebo třeba řidičem, než "jen" pouhým člověkem. Moderní člověk je více občanem, svojí sociální rolí, svým statusem, svojí důležitostí, či svým sociálním postavením, než "jen" sám sebou, možná jen, ale přitom tím skutečným člověkem.

A míra lidské úspěšnosti a postavení člověka ve společenském žebříčku je vždy přímo úměrná výši jeho osobního konta, a tedy i limitám jeho osobní svobody. A také míře pocitu vlastní důležitosti, pocitu tak lahodícímu lidskému egu. Pocitu, který ovšem bohužel často spouští také vzájemnou lidskou závist, nenávist, nebo konkurenční boj. Může se stát pramenem touhy po moci, po ovládání druhých. Rodí se z něj veškerý současný kulturní střední proud, popová kultura i pokrytecké volební programy leckdy ovšem úspěšných politických stran. A palivem pro motor tohoto našeho moderního digitálního a informačního světa jsou pochopitelně peníze. Naše jedinečnost, individualita, ale i naše vzájemná propojenost společným "kosmickým" vědomím, jakýmsi gigantickým informačním polem, čí kolektivní duší v archetypální podobě Adama Kadmona, nemá před naší povinností splácet nějaký smyšlený dluh, před našim krvelačným společenským systémem, před vyspělostí naší demokracie nahrazující nám skutečnou svobodu, vůbec žádnou šanci. Duchovní, pravá podstata člověka je kolektivně zašlapávána pod stále se zvětšující vrstvou bahna ze směsi populární kultury středního proudu, politických keců, populismu, televizní manipulace a promyšlené reklamy. A to vše s jediným cílem, vydělat co nejvíc peněz.

Tedy i dnešní člověk je stále člověk, ale již to není ten pravý, ten původní člověk, člověk - anděl, ten, jež je podoben Bohu, svému stvořiteli. Člověk se natolik vzdálil své prapůvodní, tedy duchovní podstatě, až svoji podstatu začal ztrácet, současný člověk začal ztrácet své vlastní lidství. Za to se stále více podobá tomu mladému a úspěšnému muži s rozzářeným úsměvem s televizní reklamy na zubní pastu a to jak vizáží tak morální kvalitou.

"A bylo jitro a byl večer, den pátý. I řekl člověk Člověk: Vydejte vody bytosti, které by unikly zemi v povzletu svého ducha. A stalo se tak a člověk ovládl vody i povětří zemské. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré. A jest jitro a večer, den čtvrtý. Opět řekl člověk: překonejme světla nebes, jež oddělují den od noci, klad od záporu a učiňme je přístavy svými. A neoddělují více tato světla člověku den od noci, takže překonává čas. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré."

Moderní a postmoderní doba se vyznačuje na jednu stranu dosud nebývalou svobodou, kde se jedinou limitou člověku stává výše jeho konta, na druhou stranu nenabízí v podstatě žádné možnosti úniku ze svazujícího společenského konsenzu, člověk je nucen dobrovolně se vzdát poměrně velké části svého soukromí kvůli "blahu" a "zájmům" většiny, a to pod nejrůznějšími ideologickými záminkami. Poměrně charakteristickou záminkou dnešní doby je například až hysterický boj proti terorismu, proti Islámskému státu, nebo "uprchlická krize" a další. Člověk je programován technologiemi moci v zájmu většiny, v zájmu blahobytu, pod záminkou boje za svobodu, přitom reálné svobody má stále méně. Ovšem vzdává se jí vždy "dobrovolně" na základě "rozumu". Jednou z možností úniku z tohoto ustáleného společenského diskurzu je zcela pragmatické uvědomění si svého skutečného a pravého lidství a jen pouhé uvědomění si zázraku stvoření, který je nám z milosrdenství božího dovolen prožít.

"A bylo jitro a byl večer, den třetí. I řekl člověk: Zrušme hranice mezi vodami a zeměmi, aby vše splynulo v látku jedinou. I stalo se tak a člověk překonal prostor. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré."

V zájmu nás všech, kdo jsme si vědomi skutečného stavu věci a nehodláme se nadále nadšeně podílet na společné cestě do sebezáhuby buď ekologickou krizí nebo atomovým ohněm, oboje v zájmu pokroku a rozumu pochopitelně, je takové opětovné uvědomění si pravé podstaty sebe sama a opětovné nalezení vlastního lidství. Lidství založeném na jakési přirozené (nikoli tedy přikázané, křesťané, nechť mi prosím prominou) "vesmírné" morálce.

"A bylo jitro a byl večer, den druhý. I řekl člověk: Překonejme oblohu a vše, co jest v ní a osídlíme ji svou myšlenkou. I stalo se tak. I viděl člověk, že to, co činí, jest velmi dobré. A bylo jitro a byl večer, den prvý.

A překonal tak člověk všechny úrovně bytí, světy i jejich propasti a řekl: Budiž světlo, Nejvyšší Inteligence a Počátek. A to jest naším skutečným cílem a počátkem nového, Zemí věčné hojnosti, a na samém počátku bude opět slovo, a to slovo bude u člověka a člověk bude znova slovem."

Kapitola třetí - Vědomé zbourání mýtů coby možnosti úniku

To, co v rámci svého vlastního bytí vnímáme jako realitu, je ohraničeno tím, co bychom mohli nazvat nejpřesněji asi jako naši "osobní zkušenost". Tato zkušenost pak tvoří naopak zase onu neviditelnou, přesto existující hranici toho, co vnímáme a o čem hovoříme jako o "bytí". Pouze naše zkušenost, respektive přesněji jde spíše o jakýsi stále více a více komplexnější soubor zkušeností nasbíraný a seskládaný v průběhu života, vytváří strukturu toho, co nazýváme existence. Ovšem Stvořitel nám ve stvoření, tedy v prostoru vytvořeném v podstatě pouze za účelem poskytnutí nám životního prostoru, jakéhosi místa pro naši vlastní existenci, nechal i jakási tajná úniková místa, nouzové východy, tedy vlastně možnost, jak vyhledat a proklouznout jakýmisi "štěrbinami" ve struktuře naší vlastní existence. Zbourání veškerých dosavadních mýtů může být také jednou z takových možností, jednou z cest vedoucích ke skutečnému vysvobození se.

Takovéto prazvláštní, a současným člověkem zaslepeným svým informačním digitálním super technologickým světem, kde i dosud nemožné a nepředstavitelné se stává skutečným, neviděné a neodhalitelné štěrbiny do světů oddělené skutečnosti v Castanedovském pojetí jsou vlastně jen takové "chyby" v matrixu, chyby odhalující nám velikost celého toho božího podvodu a megalomanské iluze pojmenované jako náš život. Jednou takovou typickou chybou, či spíše jejím projevem je třeba známý pocit deja-vu.

Nabízí se nám tedy dosud nevídaná možnost úniku z nudného, těžkopádného, často nesvobodného konsenzuálního mainstreamu, z okovů společenských konvencí a populárních dogmat a to mnoha různými způsoby, od svobodného experimentování s vlastní myslí, přes šamanismus až třeba po dogmatické a bezvýhradné přijetí nějaké ortodoxní víry v rámci náboženství. Stvořitel, ač se to na první pohled třeba vůbec nezdá, tak nám dává možnost vytvářet z naší vlastní existence postmoderní, leckdy až surrealistické koláže seskládané z prvků možného i ne-možného, z přijatelného i z ne-přijatelného. Umožňuje nám zcela přeorganizovat náš navyklý způsob chápání, uvažování a poznání, čímž nás výrazně posouvá k možnosti úniku, nebo k vysvobození. To vše za jediné podmínky, alespoň na chvíli přestat myslet na to jediné, na co poslední dobou úplně všichni a neustále myslíme, tedy na prachy, a místo toho třeba zkusit myslet "jen" na sebe, nebo se zbavme únavného sobectví a mysleme rovnou na nás na všechny, na Adama Kadmona, tedy na člověka!

Kabala, ta původní, skutečná, tedy až v současné době odtajněný židovský mystický a okultní systém, či "výklad" světa, tvrdí jednu velice zajímavou a důležitou věc, totiž že existuje pouze vztah mezi Stvořením a Stvořitelem, mimo tento vztah neexistuje vůbec nic. Pouze tento vztah ohraničuje zázrak Stvoření a poskytuje nám úžasnou možnost uvědomění si tohoto zázraku, spolu s trnitou cestou k pochopení toho všeho. Touha pochopit smysl Stvoření tvoří neoddělitelnou součást lidské kultury již od hlubokého dávnověku, jejíž kořeny se ztrácejí až kdesi v době před babylónské či před sumerské, ovšem je více než pravděpodobné, že její kořeny sahají ještě mnohem, mnohem hlouběji. To, jak tuto bytostnou lidskou touhu vnímáme, jak chápeme zázrak Stvoření a naši vlastní účast a životní roli v něm, je vždy pokřiveno jednak optikou našeho vlastního ega a sobectví, ale pak také kolektivně přijatou, vždy tedy zcela dogmatickou optikou té, které historické epochy a lidský postoj k tomuto mentálnímu konstruktu tedy proto jaksi odjakživa osciluje od pocitu strachu, nepochopení, obav a zatracování až k jejímu (opět dogmatickému) velebení, někdy doslova až ke zbožštění, tedy k víře a k náboženství.

Jedním z hlavních znaků současné historické epochy je její pluralismus, její demokracie, ale nikoli nutně pouze v politickém smyslu slova, ale také například coby charakteristický způsob postmoderního uměleckého vyjadřování. Dadaismus, surrealismus, koláž a další směry současného umění to ostatně dostatečně dokazují. A hlavní krédem dnešního postmoderního a pragmatického Adama Kadmona jen zapadá do kontextu současnosti: Nic není pravda, vše je dovoleno! (Carrol) Opačnou stranou principu "nic není pravda, vše je dovoleno" je možnost vytvoření takřka jakékoli vlastní "mapy" reality, umožňující nám vyzkoušet si "jakoby nanečisto" jakou konkrétní roli bychom v této "vlastní" realitě chtěli hrát, jaký že to životní příběh, nebo životní roli bychom si tu chtěli vyzkoušet zahrát, a můžeme konat naprosto vše. A skutečně si dnes můžeme dělat, konat a uskutečňovat naprosto vše, od letu do vesmíru, přes budování třeba i velmi neobvyklých hyper vědeckých teorií, až ovšem také i po čistě čarodějnické a šamanské techniky, coby pracovního teoretického rámce pro svoji vlastní soukromou individuální magii.

Kapitola čtvrtá - Pragmatismus

Filosofický pragmatismus chápe člověka nikoli jako myslící, teoretickou bytost, nýbrž především jako bytost jednající. Představy, pojmy a soudy vycházejí z potřeb jednajících lidí a mají jim sloužit především jako pravidla jednání. Jejich pravdivost se neověřuje porovnáním se skutečností (což často není možné), nýbrž jejich důsledky: užitkem pro člověka a prospěšností pro společnost.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pragmatismus)

Lidský životní pragmatismus je schopnost jednat tak, aby toto naše jednání vedlo ke splnění našeho přání, k úspěchu v oblasti našeho usilování, k naplnění našich očekávání i tužeb. Je to sobecká schopnost. Pragmatismus znamená také věcnost a efektivnost a užitečnost. Pragmatismus ovšem také naznačuje, že vše, veškeré naše konání, co vede k úspěchu je dovoleno. Vše je dovoleno a jedinou limitou jsme si v rámci zázraku Stvoření pouze a jen my sami.

Mnohé momenty z poměrně nedávné historie lidstva nám naznačují, že my lidé máme jednu vysloveně magickou schopnost skoro vrozenou, nebo alespoň to tak působí, my většinou totiž to, co vidět nechceme, prostě nevidíme! A to se na "to" můžeme právě koukat. To zase ukazuje, že to, co považujeme za realitu, je jen velmi úzkým výběrem různých jevů a propojení mezi nimi vzájemně, a jen těch několika mála, které se prostě rozhodneme vnímat. Takže tato naše "skutečnost" má v sobě principiálně ukryto pletivo vztahů a jakýchsi "pod skutečností", které dobrovolně zahalujeme neproniknutelnou temnotou, maskovanou naší částečnou "slepotou", či něčím, co bychom mohli nazvat asi nejpřesněji jako "ztrátou paměti". Tento efekt pochopitelně způsobuje naše vlastní mysl a způsob chápání. Ovšem maskovat to umí vskutku dobře! Dokonce tak dobře, že iluze reality, ačkoli očištěné od všeho, co vidět nechceme a nepotřebujeme, je naprosto dokonalá.

Kdokoliv z nás, a to zcela bez výjimky a mě samotnou pochopitelně nevyjímaje, má ve svém životě jednoho velice mocného a úhlavního nepřítele. Tímto našim silným a největším nepřítelem jsme si bohužel my sami, respektive je jím naše vlastní mysl. Naše lidská schopnost myslet je jednak tou vlastností, která nás odlišuje od dalších stvořených forem života na nižším stupni vývoje ale zároveň je právě tou vlastností naší individuální psýché, která nám znemožňuje využívat naše další přirozené schopnosti, kterými je vyciťování (nikoli ve smyslu cítění v rovině emoční, ale ve smyslu vyciťování jakýchsi skrytých vnitřních vztahových vzorců reality, které ovšem tvoří ono neviditelné, přesto reálně existující a nekonečně složité předivo podstaty skutečnosti), vnímání (myšleno ovšem to ryzí vnímání, nesouvisející s vnímáním smysly: zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem), koncentrace (ve smyslu nerušeného soustředění), ale třeba i schopnosti, kterou bychom mohli nejpřesněji označit jako magická síla (tedy schopnost působení a vyvolání změn ve fyzické skutečnosti v souladu s naší vůlí a našimi přáními). Je to dáno tím, že ačkoli se nám mysl jeví jako vlastní a přirozená schopnost, tak jí ve skutečnosti není, mysl, schopnost myslet je pouze vlastností našeho, ve skutečnosti přitom ovšem doopravdy neexistujícího ega.

Na tom všem by nebylo ještě nic tak špatného, ego je nedílnou součástí naší individuální bytostné osobnosti, naší subjektivní zkušenosti, stojící za oním zvláštním pocitem: já jsem. Co ovšem špatné je, je míra našeho ztotožnění se s naším egem a s výplody naší mysli. Míra takového ztotožnění se je pak přímo úměrná i míře našeho oddělení se od bytí v přítomnosti, od oné "ryzí skutečnosti" nacházející se pouze a výhradně v přítomném okamžiku a mimo dosah našeho vlastního ega a mysli. Právě toto oddělení se od skutečnosti a od "bytí v přítomnosti" stojí za převážnou většinou našich psychických a potažmo i fyzických strastí, bolestí a utrpení. V přítomnosti nic takového totiž není!

Od mala, respektive hned od našeho narození je nám popisován a vysvětlován svět kolem nás. A jak je nám svět, tak vysvětlován a popisován, tak my ať chceme, či nechceme, časem přirozeně zaměníme tento popis a vysvětlení světa za onen svět sám. Od narození jsme tedy nuceni k tomu, abychom naše vlastní vnímání a myšlení, ve své podstatě a původnosti přirozeně "magické" tedy vnímání nekauzální a i nekonsenzuální, vyměnili za nám původně zcela nepřirozené kauzální a "logické" myšlení, tedy myšlení ohraničené možnostmi a množstvím slov, které využíváme, nebo pro většinu z nás spíše bychom je potencionálně mohli využít, protože ve skutečnosti je ani zdaleka všechny nevyužíváme, k naší vzájemné komunikaci a k onomu již zmiňovanému popisu světa. Myšlení, o kterém se navíc, ač cela mylně domníváme, že je "naše" vlastní a přirozené, tak není, protože je to myšlení ega. Onoho ega stojícího za neustálým falešným pocitem vlastního Já. A také za oním naším neustálým vnitřním monologem. Monologem, který nám bohužel znemožňuje používat mnohé s přirozených schopností, které ve Stvoření máme a monologem bohužel ukrývajícím před námi samými naši nejvlastnější, tedy duchovní, podstatu.

Ačkoliv zdánlivě by to samo o sobě nebylo nic ještě tak hrozného, ostatně celý moderní svět je založen na schopnosti stále rychlejší komunikace, na informační propojenosti a informacích vůbec. Kdyby...

Kdyby nás tento nepřirozený, naučený, dospělou většinou pak dalším a dalším novorozencům vnucovaný popis světa a způsob vzájemné komunikace, nezbavil schopnosti vnímat. Nikoli jen cítit, ve smyslu třeba fyzické či psychické bolesti, či ve smyslu emočním, to znamená třeba cítím lásku, naopak odpor či zhnusení, strach, radost, hrdost, nadšení atd., ale mám na mysli ono vnímání zbavené popisu myslí. Vnímání, které už nenásleduje neustálý vnitřní dialog, potřeba vnímané hodnotit, posoudit, popsat či rovnou využít.

Ovšem naštěstí stále ve Stvoření existují i nemnozí, vzácně se vyskytující jedinci, jednotlivci, kteří svým dobrovolným a neustálým usilovným tréninkem, nadšením, pevnou a ryzí vůlí, tedy pravou vůlí, dokáží zastavit svůj vnitřní dialog, dokáží se cosi jako "zpřítomnit" a tak se zbavit všech psychických bolestí, obav, strachů, předsudků, protože je jejich mysl již dál nenutí neustále analyzovat vše co se stalo a co je obsaženo v jejich paměti a k vymýšlení neustále nových a nových scénářů toho, co se stane a jak. V přítomném okamžiku nic z toho není, existuje jen to, co je právě teď a právě tady. A tito nemnozí jedinci tímto nesnadným způsobem plným pevné vůle a vědomého odříkání, tak získávají schopnost řízeného "přepínání se" mezi různými paradigmaty vlastního bytí, své vlastní existence. Třeba z paradigmatu racionálního do paradigmatu magického, z kauzální reality opakovatelného do nekauzální reality jedinečného, neopakovatelného, tedy - magického.

Toto slovo, "magické", se v té naší běžné, společné, dohodnuté, tedy konsenzuální, konvenční realitě stalo vlastně jen synonymem jak pro slovo krásné, ale také pro slova jako: tajuplné, tajemné, neobvyklé, snové, nebo fantastické. Ovšem všimněme si, že vždy je to ve smyslu, kdy jde o vyjádření pocitu. Vždy jde o emoce z nějakého, většinou nevšedního zážitku, z uměleckého předmětu, z nějakého přírodního objektu, nebo z krajiny. Tedy z něčeho, co je jedinečné a neopakovatelné! Sousloví jako: to je magická krajina, magické zákoutí, nebo magický podvodní svět apod. to dokazují. Tedy slovo "magické" vyjadřuje také jakousi estetickou míru prožitku vnímání. Jakýkoliv umělecký zážitek, vnitřní intenzivní prožití nějakého umění totiž také patří do nekauzální reality neopakovatelného. Tedy do reality, v níž kupříkladu to, co zde nazýváme "magií", skutečně existuje.

Kapitola pátá - Probuzení se.

Pro většinu současných lidí je existence čehosi jako je duchovní realita, neviditelný duchovní rozměr té viditelné, hmotné, projevené reality tvořící jakousi hmatatelnou kulisu našich životů, přinejmenším sporná. Přesto její tak sporná existence provází lidstvo tak nějak od nepaměti. Čím to je? Domnívám se, že lidé hledají tuto duchovní dimenzi projeveného jaksi špatně. Oni ji hledají vně sebe samých, někde okolo, ve vesmíru. Již Hermes Trismegistos ovšem vyslovil ono v okultních, duchovních a hermetických kruzích tak dobře známé: Jak nahoře, tak dole. Jak dole, tak nahoře. Ale myslel tím právě to, že ona duchovní dimenzi není vně, ale uvnitř nás samých. A je stejně veliká, jako je vesmír, který nás obklopuje a jehož jsme jednou provždy nedílnou součástí. Zdali však jde o záměr Stvořitele, či o neskutečnou náhodu, nechť si každý posoudí raději sám.

Bohužel toto naše duchovní "probuzení se", tedy uvědomění si i vyšší, duchovní dimenze reality a prožívané skutečnosti, našeho vlastního života má i své stinné stráky. Tou zdaleka nejproblematičtější je to, že v tu chvíli si většinou a pochopitelně dotyčný vůbec neuvědomí, že spouští ve své mysli, ve své psychice, ale i v reálném životě, který žije, a ve kterém má jasně stanovenou roli, kterou, jak si nesprávně myslí, vědomě přijal, a která mu buď úplně, nebo alespoň z části vyhovuje, baví jej a naplňuje, nevědomé a vůlí neovlivnitelné procesy, které nastanou bez výjimky vždy, pokaždé a každému, kdo se touto cestou svého vlastního probuzení se vydá. Tyto nevědomé procesy jsou vyvolané právě z oněch hlubin naší kolektivní lidské psýché, z hlubin toho, co Jung nazývá kolektivním nevědomím, nebo podvědomím, toho, o čem všichni bezpečně "víme", že to existuje, a přesto to dosud nikdy a nikdo ani nedokázal, ani pořádně nepopsal, natož aby třeba důkladně prozkoumal. Tedy z hlubin toho, co tvoří naši podstatu, co nazýváme někdy jako duše, co je vlastní a společné všem vědomým bytostem, z Adama Kadmona.

Ovšem tyto hlubiny nás samých neskrývají jen naši nejvlastnější kolektivní, společnou podstatu, ony skrývají veškeré obsahy také našich jednotlivých individuálních psýché i našich individuálních myslí. Tedy i to, co je u mnoha z nás schválně zasunuté co možná nejhlouběji, protože nás to buď bolí, trápí, nebo dokonce děsí. A v tom je hlavní kámen úrazu toho, co každého čeká, jakmile se tyto spící procesy a programy dosud ukryté někde hluboko v nás náhle probudí a vstoupí do procesů a programů tvořících realitu našich běžných životů. Ty programy jsou totiž nejen ty naše vlastní, ale i cizí, ba co všech vědomých stvoření, kteří si svůj zázrak Stvoření prožili, právě prožívají či jej teprve prožijí! U každého, kdo nahlédne až sem, za oponu hrubohmotné matérie, do duchovního světa naší nejvlastnější podstaty, kde vzdálenost mezi jednotlivými objekty vlastně znamená jen míru podobnosti jejich vlastností, nikoli vzdálenost fyzickou tak jak ji známe z všední zkušenosti, tímto nastane jakýsi "iniciační" proces (proces zasvěcení, nebo sebe - zasvěcení). Takový iniciační proces, ačkoliv se nám zprvu jeví jako bolestivý, je nezbytný. Osobně se domnívám, že pro projekt Země hojnosti, skutečné, absolutně svobodné, zodpovědně vědomé a vskutku duchovně-materiální epochy lidstva by měl být snad i povinný, asi jako školní docházka. Takové povinné prožití iniciačního procesu by urychlilo, a to asi dosti výrazně posun celé lidské společnosti od té současné, tedy konkurenční, ke společnosti kooperující, od zášti, závisti a sobectví by se lidstvo posunulo k lásce, milosrdenství, sdílení a vzájemné pomoci.

Tento proces nastane bez výjimek zcela u každého "probuzeného" a jeho smyslem je vlastně donutit iniciovaného k introspekci, rekapitulaci a sebepoznání. Bez této introspekce, bez rekapitulace svého života a pochopení a přijetí, případně smíření se s vlastní rolí v něm, bez toho, aniž bychom poznali limity a leckdy i ty temné, až nejtemnější hlubiny naší individuální psýché, bychom byli při první konfrontaci s psycho emocionálními komplexy naší společné, kolektivní osobnosti Adama Kadmona, zatlačenými u valné většiny z nás až někam velmi hluboko do nevědomí a hlubin své individuální psýché a navíc považované mylně za naše vlastní, bychom jimi byli okamžitě smeteni, posednuti, napadeni a v nejhorším případě asi rovnou zabiti. Iniciační proces má tomuto vlastně zabránit, sebepoznání a introspekce se tak stávají jednou ze základních podmínek jakéhokoliv vědomého duchovního probuzení se.

Kapitola šestá - Globální šílenství sobeckého egoismu

Nyní se na situaci člověka dneška podívejme pragmaticky. Většině současných lidí úplně uniká jak duchovní rozměr naší vlastní existence, tak i naše kolektivní, společná podstata, ukrytá před hysterickými a oprávněnými obavami našeho ega o skutečnosti, nebo spíše neskutečnosti jeho existence. Hlavní Problém lidstva současnosti totiž není v nedostatku, ani v populační explozi, ani v migračních krizích, či v lokálních vojenských konfliktech, nebo v politických šarvátkách, problémem lidstva je jeho zcela globální sobecké šílenství, neustále sílící celoplanetární egregor všespolečenského egoismu. Tento mentální konstrukt je stejně reálně existující, jako je reálně existující mentální konstrukt mého pocitu Já jsem, nebo vašeho pocitu Já jsem.

Pocit "Já jsem" nezbavený egoismu totiž nejsem já, nebo vy, uvažujete-li o sobě, ale náš popis sebe sama, obsahující kromě obecných pravd typu: jsem muž, nebo jsem žena, měřím 182cm, mám hnědé, krátké zvlněné vlasy, nyní probarvené červeným melírem, jsem blond, také jakési polopravdy typu jsem žurnalista, makléř, bankovní úředník, lékař, umělec apod. přisuzující nám jakýsi sociální statut, společenskou roli, spíše než nás skutečně charakterizující popis, která ovšem Skutečnost zabarvuje zobecňující konsenzuální charakteristikou té které role. Navíc každý máme mnoho takových rolí zároveň, mnozí jsme umělci, rodiči, sourozenci, dětmi, řidiči, cyklisty, lyžaři, turisty, chataři a houbaři zároveň. Přestože jsem vším jmenovaným, přesto ani jedno nejsem skutečně já. Ani vy. A stejné egoistické sebe popisy se vytváří nejen na individuální úrovni, ale i v rámci větších či menších kolektivů, sociálních a etnických skupin, ale i politických stran, národů a států. Stát, ačkoliv je reálně neexistující, protože co to vlastně je stát, existuje a funguje jen díky takovému popisu sebe sama, jakým sebe sama definujeme a popisujeme my! Stát je jakýsi samostatně fungující územní celek, který má různou formu různě centralizované vlády a moci, udržované odjakživa většinou jen přímým fyzickým násilím a hromaděním materiálních statků, v současnosti jen v sofistikovanější formě v podobě peněz. K tomu se ještě přidá kontrola přístupu k informacím a plošná manipulace různými formami propagandy, neštítící se ani manipulativního zneužití umění, filozofie, a dokonce náboženství a víry, tedy těch nejniternějších a nejosobnějších útočišť lidských duší, pro potřebu pouhého svého sebeprosazení se a sebe-identifikace, tedy vlastně jakéhosi "z-existenčnění se"! Tedy procesu fyzické seberealizace pouhého mentálního konstruktu konsenzuálně pojmenovaného (česky) jako "stát"!

Tato, ve skutečnosti neexistující věc, stát, ovšem vládne neomezenou silou nad našimi životy, existenčními prostředky, existencí... Ve skutečnosti neexistující, pouhý mentální konstrukt naší vlastní mysli, pojmenovaný "stát", nám však vydává doklady, rodné a úmrtní listy, cestovní pasy, stará se o naši bezpečnost a zdraví, vybírá od nás daně, vytváří a prosazuje zákony a disponuje, oproti jednotlivci, skutečnou "mocí" vynucující si poslušnost fyzickým násilím, odejmutím svobody, ale až smrtí! A my, oslové zbabělí, sklopené uši, shrbené krky, mu to s různou měrou hlasitosti brblání o nespravedlnosti systému, ani nezmůžeme se na jasná a přímá slova, takoví ubozí osli jsme, neustále trpíme. A toto neexistující nic, mentální konstrukt našich šílených zbabělých lidských myslí, zatím nenápadně, zato velmi vydatně a neustále více, sílí a tyranizuje nás a ovládá a cenzuruje a manipuluje, ale hlavně: vraždí!!!

Tento reálně neexistující konstrukt našich vlastních myslí nás vraždí nikoliv po jednotlivcích, nebo po stovkách či tisících, on nás vraždí po milionech a stamilionech! A my, osli ubozí, místo abychom toto neexistující krvelačné monstrum v našich vlastních myslích, okamžitě zrušili, nejen to, pokud možno i vymazali veškeré vzpomínky na to, že úžasné, láskyplné, mírumilovné obyvatelstvo nádherné planety Země překypující hojností a dostatkem, bylo někdy tak naprosto šílené, že dovolilo jedné patologické společenské myšlence, aby jej málem vyvraždilo. Takže už věříte, že největším problémem současného lidstva, je jeho celoplanetární společenský superegoismus? Jste ochotni nechat se zabít výplodem své vlastní sobecké mysli? Opravdu chcete zůstat navždy odsouzeni do role poslušného osla, smířeného přijmout svůj osud určovaný jeho absolutním pánem, rozhodujícím o každém jeho přežvýknutí, každém kroku, celém jeho životě i smrtí? Chcete zůstat uvězněni v okovech něčeho tak krvelačného, brutálního, násilného a tupě a pokorně čekat, až na vás přijde řada. Alespoň budu mít klid, řekne si jistě mnoho z vás. Jistě to budete, ale budete stejně klidní, když si uvědomíte, že to, co vás kdykoliv nemilosrdně zabije, bude-li to chtít, je reálně neexistující výplod vaší vlastní chorobně smýšlející mysli!

Moderní státy jdou v metodách této manipulativní sebeidentifikace vytvářející extrémně silné pocity jejich skutečné fyzické existence ještě mnohem dále. Umocňují v nás dojem své skutečné existence svojí personifikací, zosobněním se, třeba prostřednictvím různých státních svátků a oslav. Výročí založení českého státu, náš stát slaví narozeniny! Veselme se, blahopřejme mu. Ale komu vlastně? Patníku na hranici? Parlamentu? Budově vlády? Strakově akademii? Pražskému hradu, nebo Vladislavskému sálu, prezidentovi, státnímu znaku, nebo komu vlastně? Kdo je Ten, kdo slaví narozeniny? Odpověď je zcela prostá a nasnadě: nikdo takový prostě neexistuje. Je to jen náš vlastní výmysl, blud, naše představa, které jsme ovšem my sami dali takovou moc, že nás teď absolutně ovládá a dokonce vraždí.

My vlastně pácháme dobrovolnou sebevraždu. Takovou formu celoplanetární ruské rulety. A to mě osobně přijde natolik šílené, ubohé až idiotské, že se na tom rozhodně nehodlám jakkoliv podílet. Nejen, že se tímto a veřejně vzdávám jakékoli své společenské role i statutu, vzdávám se dobrovolně i své státní příslušnosti. Neboť přísluším jen sama sobě, nebo svým rodičům, rodině, ti fyzicky existují, mohu je políbit a kdykoliv se jich dotknout, ale státu se rozhodně nijak a nikde dotknout nemohu, takže mu nemohu ani příslušet.

Já se cítím být pozemšťankou, svobodnou obyvatelkou nádherné planety Země, překypující dostatkem pro všechny živé bytosti, její vlastní stvoření, její obyvatele, kteří jsou plně si vědomi, že ač jsou nedílnou součástí Jednoho celku, jedinečnou součástí veškerého Stvoření, přesto jsou individuálně vědomí a vědomě pozorní, tedy zcela "přítomní" a tím pádem naprosto svobodní v možnostech inteligentního, odpovědného a ohleduplného tvoření si svého vlastního osobního příběhu, tedy života, a tak i celého společného lidského Světa. A proto vyzývám i Vás, ostatní obyvatele zázraku Stvoření, své sestry i bratry, neb jen jedno jsme, probuďte se! Už je nejvyšší čas!

© Myšpule Karasy, Olbramovice, Kladno 2016 - 2019