Silvestrovské sídliště.

Další krátká experimentální povídka bez příběhu ze silvestrovské noci na Kladenském sídlišti, o partičce přežraných havranů a o emocích z přicházejí budoucnosti.. Taková krátká zpráva o stavu světa o poslední letošní noci

Po okrajích maloměstského sídliště lemovaného asfaltovou stuhou zcela nové silnice se honil ledový vítr posledního roku s několika mikrotenovými pytlíky a s partičkou černých, krákorajících, a viditelně přežraných havranů, kteří byli líní tak, že ani osamocené, rychle jedoucí a notně řvoucí auto je z lenivé havraní letory nedokázalo vytrhnout. Seděli si na té silnici pospolu, pěkně v kolečku celá havraní černá parta a jediný pohyb, na který se někteří z nich ještě vůbec zmohli, bylo neustálé krákoravé otvírání jejich zobáků a občasné protažení křídel. Projíždějící auto je nechalo v naprostém klidu. Přijelo po silnici až těsně k nim, vypadalo to, jako by je řidič vůbec neviděl, nebo nevnímal, havrani se ani nepohnuli. Jen několik málo z nich třepotavým pohybem protáhlo svá křídla, a dokonce i naznačili jakoby krok. Auto se zaskřípěním brzd zastavilo těsně před několika z nich, a již docela vytočený řidič začal hystericky troubit. Přední okno na levé straně toho auta se pomalu a jakoby samo, stáhlo dolů, do kovových červených dveří zacákaných bahnem váhavě a jen nedávno končícího podzimu. Mezi paneláky sice již občas nakukovala zima, které se letos ale vůbec nechtělo rozhodnout se, jestli si již oblíknout bílou, nebo raději zůstat nahá. Jen s prsy a přirozením cudně zakrytým ručníkem z barevného listí a mazlavého pomalu vysychajícího bahna. Z prázdné díry staženého okýnka červeného auta se vyklonila rozcuchaná hlava značně nasraného řidiče.

"Vy černý kurvy uhněte, nebo z vás nadělám havraní steaky, zmizte," nahlas a dost vztekle promluvila hlava, zuřivě při tom mačkající tlačítko klaksonu na volantu, aby svým slovům snad dodala vážnosti. Havrani se houpavě dali do pohybu, krá, krá, kráááá odpovídali řidiči, který se s autem snažil škubavě rozjet, pak ale hned zase musel zastavit, doopravdy zajet nějakého z havranů se mu nejspíš nechtělo, kurva tak se pohněte, vztekle doprovázelo to škubání z neustále úplně staženého okýnka. Havrani ovšem vůbec nepospíchali, krá, krá, kolíbali se svým havraním tempem ku okraji asfaltky. Lehce navztekanou nudu toho místa, kde se sklo, železo a beton měnilo v pole a les, přerušovalo jen občasné prásknutí silvestrovského dělobuchu, či nedočkavé dunivé rány několika předčasně odpálených raket z půlnočního ohňostroje. Ozvěna jejich netrpělivé očekávání až nepříjemně hlasitě odrážela od starých panelových domů. Na ulici oddělující prostoduchou nasmrádlou atmosféru anonymního sídliště od větrného hřiště přežraných havranů vonícího rozoraným vlhkým bahnem v ten okamžik, tedy až na vytočeného řidiče červeného auta a partičku černých havranů, vůbec nikdo nebyl.

Olověná obloha těžkých šedých mraků pomalu tmavla, zatímco její dosud nudná šeď se nenápadně měnila v oranžovo červenou, snad aby ukázala svoji dosud nenápadnou krásu. Směska tří obzorem se dotýkajících zcela nesourodých horizontálních světů vytvořila patetický surrealistický pomník Františka Janouška od samotného mistra malby Salvatora Dalího. Červený obrovský neonový nápis LEGO na bílé gigantické plechové hale byl mistrův podpis, taková dokonalá tečka za dokonalým dílem. Dělobuchy souhlasně dunící sídlištěm dodávaly té bizarní postmoderní krajině další rozměr.

Kladenské sídliště na ten výjev hledělo trošku rozpačitě pěti patry různobarevně rozblikaných oken (vietnamec provozující nedaleký Textil House, v podtitulu měl napsáno "potřeby pro domácnost" udělal letos dobrý kšeft). Oranžová nad hlavou světa stále více tmavla a rudla, až se nakonec změnila ve fialovou. Ledový vítr utichl, čehož okamžitě využila ozvěna ke svým rozpustilým a dětinským dunivým hrám s dělobuchy. Po silnici pomalu projelo další auto.

Dusivá atmosféra dnes již dávno zapomenutých Vánoc ačkoli proběhly jen před několika málo dny, čemuž dopomohly vlezlé slevy rostoucí jako houby po dešti po celém širém kraji, se ještě líně povalovala kolem modře poblikávajících obrovských obrazovek placatých televizorů na stěnách panelákových obýváků. Hrály si na slepou bábu, místo šátku přes oči čínské blikající vánoční ozdoby dodávaly jejich zábavě postmoderní šmrnc, a trapnosti vynucené silvestrovské oslavy tím lehce opilovaly již alkoholem leckdy dost nabroušené hrany. Trapnost okamžitě skočila po každém, kdo se neopatrně poblíž obrazovky s hloupou silvestrovskou zábavou nadýchl více zhluboka, než by bylo bývalo nutné k bezprostřednímu přežití. Ovšem zvenku nebyla v namodrale blikajících obdélnících jinak žlutě zářících oken vůbec vidět. Ulice se snažily vypadat jako by byly stále liduprázdné, ovšem dunivá ozvěna petard je usvědčovala ze lži, někdo tu někde být musel.

Co žlutý obdélník, to nějaký jiný příběh, ovšem většinou vždy stejně plný přeplněných nákupních tašek, časných dělnických rán, panáků levného alkoholu, vajglů a nikdy nesplněných snů. Raději zapomeň, ovšem křížky na etiketě Sportky opět svědčily o opaku. Odcházející emoce Vánoc na dluh, nejlépe také hned raději zapomenout, se vlezle povalovaly pod schnoucími, ještě ozdobenými vánočními stromky v koutech z nepatřičnosti, jako bílá mlha v některých bytech zahalovaly staré, neustále vrzající parkety, někde se válely v prachu léta neluxovaných koberců s jako by orientálními motivy, stejně tak, jako zase jinde vytáčely elektrizující víry efektních piruet nad vyleštěnou laminátovou podlahou. Její německá bezchybná preciznost byla dokonalou ukázkou typického pokrytectví současné modernity: snaživě obelhávala i sebe samu předstírajíc dokonalost pravého amerického dubu, vyrobená ovšem z čínských kartónů od digitálních vychytávek neustále přibývajících v mladých chytrých domácnostech. Jak hrdě kráčeli mladé rodinky digitalizující se přítomností k nepochybně úžasným elektronickým zítřkům ovšem zcela profízlované nastupující absolutně digitální budoucnosti.

Nekonečná cloudová datová úložiště trpělivě sbírající veškerá data o všech obyvatelích modré koule byla bezpečně ukryta v tajných podzemních bunkrech, nekonečné terrabity emailů, volání, textových zpráv, navštěvovaných webech, všech našich vyhledávání sice nikdo on-line nekontroloval, ovšem celé to bylo určeno k použití v případě potřeby. Potřebujete kupříkladu dnes kohokoli rychle zkompromitovat? Pak vám již naše digitální současnost dává nejen dosud zcela netušené, ale i takřka neomezené možnosti. A o budoucnosti se nemá význam v tomto ohledu jakkoliv bavit. A nový rok, který se kvapem blížil v tom neustále se zrychlujícím světě, již leccos o úžasné budoucnosti naznačoval. Závratné výše investic do sofistikovaných komunikačních digitálních technologií naznačovaly jejich "důležitost" a míru nezbytnosti. Mírně zvlněná večerní krajina okolo největšího středočeského města zastavěná neustále vznikajícími dalšími a dalšími hypermoderními halami technologických a logistických společností svědčily o tomtéž.

Česká kotlinka byla plná přemýšlivých šikovných kutilů poháněná všeobecnou vzájemnou závistí doprovázenou stejně všelidovou touhou nejen dohnat, ale rovnou předehnat velikostí přibližně stejně velké, ač mnohem hornatější Švýcarsko. Všeobecným palivem pohánějícím tuto touhu byly pochopitelně a jak jinak: prachy. S další nastupující a již ekonomicky aktivní generací, která se jako jedna z prvních ovšem narodila do již svobodné společnosti, což ji dělalo trošku výjimečnou, se vzájemná závist začala sice pomalu měnit v trošku "zdravější" konkurenční boj, nicméně stále zůstávala silně zakořeněna v duších generací předchozích.

Ačkoliv v české společnosti zůstávalo stále stejné procento zarputilých milovníků bolševismu a tedy volitelů strany rudých třešní, do politického ovzduší, které už přeci jen začínalo být trošku cítit nevětranou zatuchlinou, se s vervou mořské bouře přihnala loď plná svobodomyslných pirátů. A v Česku poměrně nečekaně, protože bylo plné pokryteckých zastánců cesty Ano, bude ještě hůř a kdo nekrade dotace jako by okrádal vlastní rodinu, což hlásali moudří lídři toho hnutí jdouc všem veřejně příkladem podporujíce při tom navíc i hnízdění státem chráněných čápů. Ovšem sídliště této bohulibé ekologické aktivitě za padesát mela přihlíželo naprosto netečně. Fialovou blikalo, že je vzhůru a v napjatém očekávání, zatímco bílou dávalo jasně najevo, že je mu nějaké hnízdo úplně u prdele. Z rozoraného pole hned za sídlištěm, na jehož konci červeně poblikávalo Havlovo mezinárodní letiště, a kterému dal někdo v přímém kontrastu s tím, jak doopravdy vypadalo, romantické jméno Růžové pole, s nepříjemným rámusem vylétlo asi osmnáct různobarevných střel, aby se na nebi s rachotem rozlítlo pestrobarevnými vějíři vybuchujících hvězd . Havrani, ač skutečně neradi, vyděšeně vzlétli. Jinak všude prázdno, ticho, jen tu a tam natržené ucho dělobuchem nebo hlasitým smíchem z otevřeného okna ve druhém patře. Nikde ani živáčka, ani auto, nic, jen smrad síry, prásk, prásk výbuch dělobuchů, smích, prásknutí okna, pak někde hlasitá hádka a další smích. Do dalšího roku zbývalo posledních pár hodin. Z Pražanky vyšla tmavá partička na cigáro. Od letoška se národ demokraticky dohod, že bude chodit hulit ven. A to nejen trávu jako dosud, ale světe div se, dokonce i cigára!

Tyhle postmoderní oslavy příchodu dalšího roku měly s původními pohanskými svátky společný snad jen ten kýčovitě ozdobený a již opadávající stromek v rozích pokojů (letos byla módní kanadská jedle, která opadává o něco pomaleji, než pichlavé smrčky minulého století) zařízených efektním švédským sektorem na jedno krátké použití, naznačující unifikovanou sektorovou budoucnost vzpomínající na skutečnou svobodu, která bude za pár hodin zase o něco menší. Tahle svobodně se tvářící budoucnost se usvědčovala sama sebou o své vlastní lži, když proklamovala vlastní existenci prohlášením o potřebě ji bránit před zástupem hladových uprchlíků z muslimského blízkého východu, toužících navštívit své příbuzné v Berlíně. Prodávají tam kebab, dvě padesát za malý a čtyři eura za velký tak, že se nedal sníst. Ovšem poslat do Sýrie hladový zbytek prostě nešlo. Mezinárodní dohody o tom hovořili zcela jasně: žádné zbytky hladovým. Není to hygienické!

 Jejich tváře se ztrhanými rysy vyprávěli o válce, kterou dělali ti, k nimž utíkali. Jednolitou čerň muslimských šátků a burek narušovala pouze bílá bělma vyděšených a zoufalých očí, doprovázených dětským pláčem s hýbajícího se uzlíčku neštěstí svíraného pevně v náručí. Čerň (byla to drahá hluboká černá metalíza na luxusním Volvu XC 90) občas ještě také narušovaly hnědé ostrůvky afrických mužů, prchajících více před bídou než před šílenstvím války. Hnědá působila v té luxusní černé naprosto nepatřičně, asi jako hovno na chodníku.  Naděje toho, že se dočkají konce své cesty byla tak padesát na padesát ku možnosti, že se utopí ve vlnách středozemního moře. Detailní záběry jejich tváří ukázaly strach i v tento poslední den. Svět se jim na placatých obrazovkách díval zblízka do očí, hlasujíc při tom o kvótách, kolik z nich si vlastně může dovolit nechat tu cestu přežít. Ale nikdo nevěděl, raději si připijme. V těch očích dívajících se směrem k západu z obrovské "smart"  LED TV nebyl ani nepatrný náznak naděje. O životě svědčily jen víčka slzami občas osvěžující vyschlé oči pod nimi.

Na růžovém poli mezitím burácela další salva předčasného ohňostroje nedočkavosti, snažící se ještě víc zrychlit už tak nechutně rychle utíkající čas. Dálkové ovladače přepnuly společnou globálně digitální budoucnost na další program. Uranské démonické entity se tomu divadlu pobaveně zasmály odkud si z nekonečných hlubin času. Jejich ďábelský smích však úplně zanikl v rachotu dalšího čínského ohňostroje.

Na kladenském sídlišti Kročehlavy sepsala Myšpule přímo o silvestrovské noci roku 2018. Z nosu jí přitom pomalu vytékal nechutný žlutý sopel.