Poezie od jezera

(papoetika rozmarného léta 2011)

Poezie léta - obzvláště teplých letních nocí,

kdy hmyz a žabí král skládají společnou etudu větru a hvězd,

je nejpřesněji popsána slovy velkého básníka:

"Hmyz se ze tmy řine v rojích za světlem,

Hotov spálit se na vulkanickém srázu

Utopit se ve zdroji, jak přikazuje láska,

Za každou cenu, za každou cenu k slunci!

Vosk se roztopí a hlava rozplyne se

V kádi jantaru." (I.Diviš)

Dohořívající svíčka na stole

mu zamihotáním přikývla na souhlas.

Byla to romantická chvíle pa-poetiky léta a života. Spojení sentimentálního literárního kýče, euklidovské harmonie prostoty maloměsta oživlého sezónním sluncem s totálním deterministickým chaosem vzniklým prostým slovním zápisem z paradigmatu jiného úhlu pohledu.

Bylo to Vančurovsky upřímné léto.

Polibky rosnatých rán si bezostyšně

skrz věky studily.

Chladné pohlazení později snad otepleného dne,

líně sprášilo sliznaté okapení
a ještě se zavřenýma očima
protáhlo postupně celý hřbet...
Pak pomalu otevřelo jedno temně rudé oko.
Krvavou sliznatou červení rozpustilo od obzoru můj kraj.
Bylo to jen mé ráno, mé opuštěné svítání.
Na tváři jsem pocítila lepotavý tah lehounké slzy.
Sama ránem počítám si údery kapek.
Tu dunivou údernost celtou rozbíjené vody.
To nekonečné cák, ťap,ták,tuk,sem,čum,mát,tak,mák...
Tisíce souzvuků světa vody a stanu.
Plátěným domečkem ráda se choulím
do toho šplíchání.... Uspává.... Sní....
Dokud lepkavé horko nudného dopoledne
postupně neodpaří každičkou kapku.
Ze zapomenutého talíře šklebí se rozpustilá bábovka.

Stále nových odpuštění žádá si každý další den.

Odškrtnutý z pohledu jedné trilióntiny neustále se zvětšující množiny živého

v jednom z triliónů vesmírů....
A po kom se pídí? Po odpuštění....
Tedy, odpouštím!

Klaustrofóbický úklov jednoho drzého ptáka.
S hlavičkou na stranu, očkem potměšilým,
odráží okolní svět.
Šedivou snaží se protrhnout oranžem limonád,
spláchne je cé-óčkem, škytne si
a žlutou trošku dobarví meze nudné šedé.
Odškytne si znova.

Syčící hadí den se mezitím vetře a vplazí se
do snů všech spáčů.

Vodník si pokuřuje.
Nehne brvou. Nelelkuje!
Snaží se spočítat, kolik kapek trvá,
než drzý kos zahalen jemnou kanárkovou žlutí odskáká.
A kolik komárů ještě píchne sedativum rána
všem zůstavším....
Trvá si. Tisíce let. Na svém....

Při svíčce zasněná do šedavě vstávajícího úsvitu

dalšího dne mlčky zírám.

Ta chvíle nechtěná

Při svíčce mihotavou tmou
ukrytá před sebou samou,
a nepozvanou nespravedlností
kurvícího se světa, schovaná do ulity
vlastního mikrosvěta a do zvuků nádraží
v domečku za vysokou zdí.

Schovaná před vlastním osudem
zuřivě omývám snaživou duši.

Snažím se spatřit karmické odlesky
v pohledu alespoň jednoho z mnoha sádrových buddhů....
Až zenová facka kohoutího zakokrhání
probudí mne prásknutím přes ramena....

Nespi! Nelpi! Nemysli! Vnímej....

Marta.

S bezelstností sobě vlastní

Do mezi-žití šlápoty chvíle,
kdy Bůh zapomene na svět
a jen temným chrápáním o sobě dává vědět.
Mrkne na mne, usměje se,
a pak vybleje svou pravdu rovnou do nevhodnosti okamžiku.
Ještěže lomození vlaku ji umlčelo svoji neurvalostí.
Zapálila jsem ji cigaretu.

Její prostoduchá čistota
nerozuměla symbolům, ozvěnám celých pokolení
z dávnověků již polozapomenutého světa.
Očistec paneláku maloměsta na vykřičeném severu
ji ukázal tu odvrácenou tvář nechtěného dětství.

Nechápala nespravedlnost.
Nechtěla nikdy potkat ty,
kteří ji kdysi bez optání odkopli od prsu do ledového světa.
Chápala nelítostnou krutost
nenáviděné chudoby.

Byla zosobněním prostého faktu čistého života,
esencí, zakletou princeznou. Poezií všedního dne.
Dovedla naslouchat nikdy nevysloveným slovům
a pak ve správnou chvíli přidala pár svých..
A to překvapivě přesně!

Galymatiáš neviditelné teurgie probudil Ágnes,
její osmé dítě...
Malá Ágnes svou ještě nezasranou duší nesviní
zamotané klubíčko karmického mihotání
miliard stejně opuštěných....

Cítila jsem zvláštní slanost vlastních slz.

Do krásného rána čumí ze stolu

otevřená, hřbetem dolů,

básníkova kniha - ta kunda rozevřená
krásných slov o nahořklé pravdě
doposud neutěšeného života.
Kniha, prakunda, ploditelka!

"Jako pstroužek na lopuch
Hodilo sebou dítě v postýlce
A mne probudilo z polospánku.
Okamžitě stála v pokoji neutěšitelka,
jen více či méně vzdálená
a já proti ní.
S dřevěnou šavlí dočasu..."

Čtu s otevřenými ústy úsvitem,
nedbaje touhy těla jít spát. Oči mi přeskočí o řádek dál:
"Zabil jsem svazkem lejster lyšaje,
dotloukal jej na stole mezi věcmi
rušil pominutým bitím křídel prahnoucích po světle..."

Řvala na mne slova vyšinutého básníka té pravé chvíle.
Má ale bezcitnou pravdu ten pán, klaun bez krále, poeta..

O tom, že skutečně existuji, a to právě nyní, v této chvíli, toto ráno,

mne přesvědčili stíny lahví vypitého vína na jediné bílé stěně.

Vyšinutí mazlíčci excentrického světa.

Zase znova uondána zuřivostí chtíče

usedám odevzdaně do ryků kvílivých saxónů

Ptáci nehraným kvíkotem probouzí usinalý den.
Výkřikem křách a rozbil se o mnohostěn pocitů nespravedlnosti
a nikdy nenastalé křivdy...

Rytmicky přesná jsou rána
ďábelsky swingujícího orchestru, dračího chřtánu
co vztekle odbudí nastávající den,
bez uší, nahluchle, sestry víry
láskyplně se v podpaždí podpírají.
Dýchají rybníkový vzduch.
Ani nedutají uhranuté bezdyšnou nádherou
jen srdcem vnímaného světa.
Netleskají, nesoudí,
jen tak poslouchají

skřípoty dalšího probouzejícího se dne.

Jako zlatá Tatramatka - ano, ta, co se plní shora,

pokorně drkotá hrozivou frekvencí stařičký Fiat...

Obtěžkán knihami, skříněmi a historkami kredencí

co někdy sami vrznou si příběh prosklenými dvířky.

Porcelán o sebe naráží a drtí se v démantový prach.

Stává se žitým naopak, nazpátek až je démantovým jílem,

který se hystericky snaží vysušit horký fičák

nahonem elektricky staženého okna.

Fičí si a s autem drkotá sice snaživě,přece jen stále stejnou písničku....

Dusné odpoledne toho "jen-ne-červeného" července,

rdousilo prsty popelavých mraků sváteční sobotu.

Sehrálo nudou jako by maňáskem byla,

Další z pošetilých hráčů v urputné snaze rozbít bank,
prská mi svých tisíc důvodů do hlavy -
skrz sluchátka ovšem netečně zvyklá
tomu prskání naslouchat...
Tisíce důvodů, ty malé "zaplať!"

Neradostné účty toužící po odplatě,
usilovně se lísající v přízeň svých šéfů,
kterou by ovšem tak rádi vyměnili
za blyštivé papírky příslibů, za papírová přiznání budoucích dluhů,
za ty, které duši zasvinili bez úroků a netečného přihlížení
nepřizpůsobivé karmické pravdy.
Ti hráči nevidí svoji vlastní lež...neviní je,

Dohráli. Přišli o vše. Prohráli.

A pak, o trošku později - na ose času to "pak" posunuté jakoby doprava.

• Ono doprava vnímané pozorovatelem, stavícím svůj život žitý okamžikem teď
  
• - bodem blízkým, ba co nejbližším pomyslnému středu
  
• osy času odžité vesmírem pozpátku a raky naopak,
  
• té středožerdi v sametové černi praporu
  
• probodané miliónem stříbrných špendlíků hvězd.
  
• To boží dílo projevené v živoucí masu
  
• tvořící svět líhnoucí se z medu, ovoněného láskou.
  
• Emoce slídí po nových duších...
  

Po téže časoose, sny na míru

přesně usoukanými tomu mému žití

• pavouky osudáři, nejpreciznějšími tvory v tomto vesmíru.
  
• Pavouci osudáři denně snovají svým lidem sny.
  
• Velikost těch snových pavučin
  
• definují rozměry té které duše...
  
• A nelicitují, oni nepodplatitelní, zapisují do usnovaných snů
  
• veškeré karmické skutky.
  
• Odblinknutou konstantu:
  
• Tu měrnou konstantu,
  
• podstatu osudu lidí - ono dáno ti N krát
  
• 
  
• znají ovšem zcela dokonale.
  

Moderní člověk, tvůj bratr milý

• Nadčlověk, domýšlivě nietzschovými ústy
  
• determinován sebe definující se podobou
  
• obrovského pavouka křižáka vprostřed sítě světa,
  
• jenž zuřivě tříští veškeré fundamenty aby je vtkal v
  
• hysterickou pavučinu postmodernity.
  
• Na scénu přichází a davy nadšeně hýkají před očekáváním budoucí
  
• šau plné krve, samička pavouka křižáka, ještě několika násobně větší než
  
• je on sám, aby jej za nadšených ovací přítomných davů, sežrala...
  
• jak lační jsou krve bratři
  
• viní už jen svým vlastním bytím...
  
• by tak v potu tváře pokorně jinému sloužili
  
• a odměnou jim bylo jen stále další bití...
  
• odsouzeni k běhu na obojku v kolečku dokonalého stroje
  
• zčernali informacemi růžové brýle tak milé k nošení...
  
• dotančili půlnocí a vytáhli celý svět ze zásuvky.
  
• Popadali nebeské stroje
  
• Burziáni trapně uhranutí nevěřícně
  
• Hledí do černých obrazovek svých počítačů.
  
• Jejich miliony nenávratně mizí v informačním poli.
  

BEZPEČNĚ UKRYTÁ MYŠPULE TAJNÝMI MAGICKÝMI PROSTŘEDKY

OVLIVŇUJE BĚH SVĚTA...BĚH SVĚTA... DĚS SVĚTA BĚH DĚS VĚZ DĚS....

• Tóny lahodné v akordy sehraně znějí si nocí
  
• Nevěda komu do duše vloudí svůj pocit
  
• Zakletý přesně frekvencí popisnou
  
• Nahradí již nepotřebná slova.
  
• Ostatně každý kostelník to tajemství zná
  
• Jakou mocí vládne kostelní zvon
  
• Uhrane duše a ustane shon.
  
• V chóru levandulové ovonění zastaví čas
  
• Hvězdy mlčky spočinou na polštářích mlhovin
  
• Slunce zasněně prohrábne korónu v punk
  
• A špendlíky napíchá si do skrvn na staré letecké bundě
  
• Co ještě pamatuje Hiroshimu, to slunce sluncí,
  
• Zakleté v Enola Gay raději zapomenuté jméno
  
• Mnohým v tu chvíli skončil čas
  
• Zakletý do pláně popela s ohořelou tříkolkou
  
• Slzami v live-show přenášené miliardám zakletých duší
  
• Vzpomíná dívenka na svého bratra. Vzpomínkou mlhavou.
  
• Levandule pod okny té noci zvadla.
  
• Mike Oldfield hřál svými tubuláry coby tóny v pozadí
  
• Miliónům stejně opuštěných kocovin...
  

Inu nevěřícně leč opravdu tam jsou!

Výkřikem práskne Myšpule nad dílkem svým

jezerní nocí.

Jen mrakům komárů to bylo úplně fuk.

• Hlava. Head. Sluchadly kůl mává a vlasy potřásá.
  
• V rytmu Máchovy samby co nikdy nemohl slyšet.
  
• V témže rytmu vlní se lodní terasa. Plní se úsvitem
  
• a něžně zahálí a hraje si s hříchem, jen tak.
  

Inu, proč ne?