V
Radotíně, potemnělé, zmlklé, plačtivé sídliště se dívá tisíci stejnými okny. Pod
pěti patry je jiný svět. zhasnuté
lampy by mohly vyprávět... Utahané
příběhy životů bez pointy, plné
starých nákupních tašek. A vajglů.
Seděla
jsem na zastávce autobusu, trefně
pojmenované: Radotín - Sídliště. Kolem
postávají šediví, anonymní cestující. Divně
se po mě dívají. Jakoby po očku. Úkosem. Potají... Co
si to tam pořád zapisuji? A Kdo jsem? Jsou zvědaví...
Sedím
v oblém, průsvitném koutku budky ze skla. Vedle
oranžového automatu na jízdenky, co
dávno přestal fungovat. Poradí důchodce postarší paní... Nechce
se vnucovat, hovor by zapředl, to rád... A
tak i téma nesmyslné - automat - je vděčné. Vlastně
sem patří, je tak akorát.
Snažím
se ani nedutat. Raděj ani nedýchat! Jen
pero mi sviští příběhy papírem. Bylo zadumavé, hučivé, snad až trapné ticho. Ten
nefunguje paní a krákorání vrán. Sem
tam auto. To jediné bylo slyšet.
Zaburácel
starý naftový motor do
oblaku fialového kouře se vzepjal červený svět. Červený
svět na Smíchovské nádraží, s řidičem.
pak se celý zakymácel, kvílivě a lopotivě vzedmul
škytl,
zaskučel a s lomozem otevřel své brány. Připadali
mi ty hydraulické dveře jako ruce... Vítají
náručí hlučnou, ale vlídnou..
Chvíle
čekání, zas ty pohledy, co to pořád píše? Očima říkají... Pak
se výhledy rozlétnou za velkými okny, Barevným
podzimem s
kapkou šedé nudy pražského předměstí. Parky,
v nich sochy a močící psi, lidé
většinou starší, nebo důchodci, Jen
sem tam školák s barevnou brašnou. Červenobílá zábradlí.
Pochcané
podchody a rohy, komíny... Drkotali
jsme v ústrety velkému světu. Centru
dění, tužeb a osvěty... Žádáme
cestující, aby se za jízdy drželi! V
červenobílém rámečku vyzívá vyzývavou zelenou Symbolická
ruka. Cestující. Ani
symbol, ani kýč, jen nevkus.
Dívám
se skly definující ubíhající svět. Nazpět. Prodejny
technických plynů, lakovny a truhlárny, plechové
haly, betonové plochy, oplocené mikrosvěty čehosi. To
smysl má jen k dosažení zisku. Jak pošetilé! Míhá
se kov a červené listí, asfalt a žlutá křoví, auta
nás míjí naproti, domy, zdi, ploty a koleje otisky
tisíců životů, tužeb a přání Mě
netečně míjely. Byla jsem jim v tom drncání úplně volná,úplně fuk.
Ale
zcela v kontrastu se zářivou žlutou madel autobusu. Pak
jedeme dlouho, rovně, do dáli podél kolejí. Elektrifikovaná
železnice -
nelidsky přesná geometrie černé a perspektivy, Vypadala
na podzim vskutku přísně. Netečná. Neživá. Chutě
kocovin nikdy neucítila, nikdy nic,
Ani
bolest omrzlin duše, ani vůni lesa, nebo plyn. Ale
nebyla v tom beznaděj, ani splín. Rovná,
dlouhá, šedá čára spojující Radotín Se
zbytkem světa, se za okny třásla. Pak
mihla se červená tabulka kolem a zhasla. Radotínská.
Přečetla jsem si. Jméno bez duše. Zní
to divně, tak jasně a suše...
Opravené
se střídá s neopraveným, chtěné s nechtěným. A
všude ty politický kecy. Obtloustlé
usměvavé tváře slibující modré, nebo
oranžové cokoliv - všecko! Za
jeden posranej hlas. Všecko! Kdo by to nechtěl... pořád znova stejně hloupá
slova, zas
a zas. Věcně a veřejně, zeleně, červeně,
Schovaná
ve třešních, v modrém ptákovi, v
oranžovém rouchu, potichu Hnije
už léta ta samá lež. O
tebe nejde - to mi věř! Jen o ten hlas. Hlásají
huby plné zkažených zubů a svobody S
úsměvy ti naslibují všechno. Bezzubí.
Tak
čestní, přísní, morální, ti spravedliví - ti Vyvolení!Pořád
víc samozvaní jak se blížíme k městu.
Zvednu
oči od papíru a šmouha zelené, šedé a červené řekne mi tiše: Už
jedeme po dálnici. Po strakonické. Tím
víc na nás čumí všude! Ty
ulhané oči čumí tu z budek, zastávek,
z laviček, kde místo zbude, nalepí
jejich lež.
Na
billboardy, mosty, prostě všude. Útočí
na pošetilé duše jejich blbé sliby. Stejně
úlisné, stejně bez východisek, bez
důvtipu, bez záruky Že
jednou to bude. Že se stane, co slibují...
"Smíchovské
nádraží. Prosím
vystupte", ozve se chraplavý hlas... A
úlevné škytnutí bez pohybu se mnou švihne Rovnou
do další reality. Bohužel však stejně blbé....
