Návštěva

Padesát listů v darovaném sešitu,

jedinou návštěvu popsat nedokáže...
Dostala jsem od přátel,
dneska večer čistý sešit.
Abych snad už ticho byla.
A mohla si do něj
to svoje řešit...

Bylo to od nich pěkné gesto.
Potěšena slova hnětu
s pozornosti v těsto.
Pak, ještě než domů půjdu
upeču jim ze slov chléb.
Přátelé pak ke snídani,
namažou si na něj med.

Tak jenom doufám,
že návštěvou s kapkou psychedélie
nedovedu do blázince
své hostitele...
Přání to pošetitelé. Neovlivnitelné.
S tím už stejně nejde nic dělat.
Nezbývá než počkat
až to přejde...

Drobky...

Svévolně stékají se sliny,
nad zvířátky,
pečenými.
Kostrbatá mluvě,
dáví se sama sebou
v hubě...
Nechtěné šílenství
v kole pátém ráno vpluje
do planetária
s hořkou chutí od chemie

Víno

Ve sklínce na šťopce topí se
ve víně moucha.
Už křídly neplácá.
Je hluchá.

Mýto

Proces stejný po stý to...
jak vochcat mýto
na cestě od hlavy k ruce...
Ksichty z vína.
Čí to vina?
Alkoholu.
V noci
jsou pospolu.
To mýto vochčít se nedá.
Kdo to zkusí,
tomu běda.
Přísná vrána síto hlídá.

Stvoření

To je oblíbená vlastnost slov, že sama sobě život kazí,

svojí zdánlivou popisností. Mělo to být jejich ctností.
Ale více je to k zlosti skutečnosti.
To ví jen sama chudinka jediná,
Co přesně ve své projevenosti,
Sama sebou nahá znamená.

Jestli to "slovo" bylo na začátku,
tak k většímu nebeskému zmatku
přispělo pouhou přítomností.
A ve slovníku nepřesností
dělá na ostatní ramena.
"Bylo jsem přeci jenom první",
Pomyslí si slovo a s hrůzou se mu lesknou oči, teď mu to došlo, že ač bylo první,
nebylo nic, že jen nahradilo: slepici, vejce a měsíc...

Víla

Ležela na chodníku

zfetovaná víla.
Ve tvaři s bolestnou grimasou.
"..koukni se na to,
no to je síla..."

Zhnusení překračují jí chodci,
vzorní kolemjdoucí.
Vážení občané skvělého města.
Ležela na chodníku sama
zfetovaná víla.

S urvaným podpadkem,
marně bojuje. Nikým nepozvána,
ani svým osudem.
Stíny neónů mlčky
ji do ticha překračují.

Ležela na chodníku
zfetovaná víla.
Milenka bezdomovců,
kurvička města a nádraží.
Bolestí cosi sobě si mumlá.
V blitkách na zápraží.

Ležela na chodníku
zfetovaná víla.
Bez radosti, bez podpatků.
Bylo mi jí málo líto.
Po týhle ulici jsem původně
vůbec nechtěla jít...

Šest čtyřicet ráno

Je opět ráno. Po kolikáté již tento týden? Co je to týden?
Je čas, kdy svítání míchá se se zbytky noci,
tajemné zvuky, kvákoty bez zábran,
sdílené bez pohnutí...
ego se plete mezi dospělé...

Cosi mě nutí.
Řvát slova beztělé, vezduše víry,
bez Duše.

Temné žbluňky sobích hoven.
Pod saněmi vrzá sníh.
Člověk člověku je roven,
jen když krví bublá líh.

Pak si lidé vezmou sáně,
zapřáhnou soba opratí.
Lihem tělo ve chrám páně
promění božskou perutí.

Běda jim! když dojde líh...
Sobí lejna leží všude,
hnědou kazí bílý sníh.
Jen nenávist znova zbude.

Snad jen sliny léčí přání,
před svítáním Svatozář.
Jak těžké je lidské zrání...