Poezie zimy

Nejstarší papoetika, poezie zimy, města, přátelská melancholie...

Praha 2008

Dobrodiní

Kdo jej činí? Kdo dává, či kdo přijímá?

Nebo básník, hasič, hrdina? Ale též vzorná rodina!

Čest a právo ve službách lidu, zdravé nacionálno!

Nebo ten, kdo žije v bludu?,

Nebo Země tím, že je domovem, matkou co jen dává, zaslepena láskou kypící životem?

Nebo snad ten, kdo, ač opuštěn, hrdě stojí nahý v mrazu, na hranici,

před uzavřeným přechodem,

kde však celníci si žijí vlastním životem?

Nebo snad dělníci, tuláci, snílci?

Či vrazi všech sviní?

Nebo snad ti, co byli viní,

ale poučeni trestem, už po prozření...

Dobrodiní. Kdo jej činí, kdo dává, či kdo přijímá?

Párek

Dostala jsem před polednem dárek,

Od včerejška od večeře párek.

Sám kazí si chuť oslizlostí vizáže.

Leží tam sám, odrzle, nemluví, nekáže,

nesoudí olezlost lidí,

kteří ho, ač s odporem, přesto snědí.

Pokrytci a mluvkové.

Oslizlost před soustem neslušně soudí.

Ještěže jsou uvědomělí a znalí, alespoň neloudí!

Momentka

Poťouchle tleskali nasliněnými dlaněmi

snad pro zvýšení efektu

každého dalšího pokusu

o zobrazení viděného, ozývle slyšeného

Nařknout jej z lenosti a procítěně obvinit z rozkošnictví, aniž kdy to bylo řečeno...

Raději samo zaleze pod ztvrdlou kůži mozolů.

Samozvané chřtivo nechtěných chtěných,

a přesto nikdy nepřečtených samizdatů

zívlo, rozvíříc tím stojatý prach.

Strašné prohlédnutí

ontologické zbytečnosti

onoho autotvůrce bytí, k zblití!

Však nevěšme hlavu ...

V baru

Na dně sklínky, v rohu baru,

vzniká skvrna,

co by mohla být mým nechtěným osudem.

Neptali se tě na začátku, myslíš, že zeptají se na konci?

Z pohledu na oprátku v okně čišel strach.

Bojíte se, Holomci?

Třeskutý výkřik!

Křách! Hrdlem rozbíjí sklo ve střepy,

střípky a prach.

Mnohostěny se neslyšně posouvají vůči sobě,

zhrouceny do dalších rozměrů

téhož časoprostoru v němž si vznik i ty!

I ta kunda odnaproti.

Včera o šero zakopla.

Zapomenutý den...

Byla to past!

Mamutí díra čočce retrospektivní sebe reflexivity.

Musí být bití. O tom není pochyb!

Jen však omakáním najít to správné!!

Oční implantát z doby dávné...

Zima

Zima si svlékla orloj

a ulehla na parkety.

Už chtěla mít pokoj.

Na nový rok.

Vzhůru nohama obrácen,

sněden a opět vyzvracen

plachý kytarista si drnká

na ruby tón...

Ten fištrón!

Pohledy, setkání na Nový rok.

Změnilo se něco nebo někým?

Ahoj, Pozdravy, pohledy do očí.

Setkání.

Chvíle ta akordy zněla až blahobytně.

Párky však nechtěla. Ani k snídani.

Harmonie je přibližně jedno třetinová,

pronesl kytarista potěšeně..

  30.12. U oka - co mžik

Snad cvok,

pak uplyne rok.

Štamgasti nelpějíce na čase

odblinknou si v pravou chvíli onu přesně odměřenou

"dáno ti N krát",

konstantu osudem tak přísně střeženou.

To aby si náhodou nepodváděl..

Jó cinknutej čas, no to by tak hrálo,

to vše už tu bylo,

nás nedáš, ty břídile!

A víš to! A přece hraješ?

O bytí. O všechno.O duši.

Ovšem při hře je dobré neptat se.

Otázkou jedinou tak jest

bolest a né to, co jest..

Ptát se. Jsem?

Komu prospěšná?

Je to jen sen, či cesta nepřesná.

Ku odporu. Do soužení,

Nevídaně krásný byl život v blátě.

Je na mě řada..

Osudově tahám, pak vyhazuju a znova lížu.

Sním. Co vysním, pak píšu.

Ve snaze utéct mýtu, že za každé slovo platíš

Nepřesností..

Dia svět.

V rámečku "dia" slušnosti spíš nucené.

Nesladké a neslané.

Na památku, do šuplíku.

Slušnost bez chuti.

Bez příčin i bez následků.

Žluklá slušnost do skla.

Takové to "ehmmmmmmm nó, pěkné.." ovšem bez pěny.

Kapák mezi lidmi, falešně se dvořící nově příchozím.

Neuměle neskrývaná stoudnost s výsměchem.. zdá se mi...

Oslizlost minula ohřátá k snídani.

Beze studu naservírovaná mými "přáteli"

Co ovšem po ránu nestáli o hosty,

přesto však "vypadni" říci jim nemohli,

v rámci "dia" slušnosti

(c) Myšpule 2008