Vzpomínky
Povídka z mého nového literárního experimentu, který jsem si pracovně pro sebe pojmenovala jako "povídky bez příběhu". Proč by nutně musela mít každá povídka dějovou linii v podobě vyprávění nějakého příběhu? Mě více než o příběhy jde v tomto literárním experimentu o vyjádření, či popis prožitku silných emocí, o popis onoho zvláštního "napětí" v atmosféry nějakého specifického místa, typicky to bývá třeba cela předběžného zadržení, soudní místnost, či čekárna, čekárna u lékaře, nemocniční pokoj, pošta kam si jdeme vyzvednout dopis s očekávanou špatnou zprávou a podobně. A jde mi více než o samotný děj o popis psychického naladění, pocitů a vjemů z emocí u hlavních hrdinů v každé z mých povídek. Ukázky některých z nich vám zde předkládám k posouzení a ke kritice.
Na další zastávce musela vystoupit z vyhřáté tramvaje do ledového vichru, který dnes po celý den vířil liduprázdným městem ohromná oblaka prachu, spadaného listí a odpadků. Vůbec se jí ven nechtělo. Nikomu ve městě se dnes nechtělo jít ven. I tramvaj, ze které bude muset co nevidět vystoupit byla skoro prázdná. V jindy touto dobou přeplněném voze dnes seděli jen tři cestující a ona. A ještě míň se jí chtělo jít tam, kam šla. Chvíli přemýšlela, jak se tomu vyhnout, ale pak tuhle variantu ne - řešení sama sobě zamítla. Nebude přeci srab, to dá. Navíc její způsob ne - řešení problémů, jí od útlého dětství přinášel jen samé problémy, pokaždé jí to, čemu se tak usilovně snažila vyhnout, nakonec dohnalo. A to, co na ní čeká tam, kam v tom šíleném počasí míří, nebylo nic o co by stála, aby jí to dohánělo. To, co tam čeká, čeká vlastně jen na to, aby se toho jednou pro vždy zbavila.
Tramvaj začala brzdit a po chvíli zastavila s kovovým skřípotem úplně. Bylo slyšet, jak se postupně nejprve vysoký tón, ve kterém hravě bzučelo elektrické trafo, s příjezdem tramvaje do zastávky stával hlubší, brumlavější a basovější, až nakonec utichl úplně. Tramvaj zůstala stát.
Zelená tlačítka u všech dveřích tramvaje té nejstarší konstrukce, která po městě jezdila, se zářivě rozsvítila. Zapnula si zip péřové bundy až ke krku, na ruce si natáhla rukavice, kapuci si stáhla až těsně k očím, stoupla si a stiskla jedno z nich. Dveře tramvaje se s podivným zakvílením otevřeli a dovnitř okamžitě foukl ledový vítr lezavý, nepříjemný mráz s oblakem zvířeného prachu. Nikdo další tu nevystupoval. Těch pár cestujících, kteří s ní v tramvaji jelo, tak do jednoho nepohnutě civěli přímo před sebe, jako by všichni spali. Zvedla si límec a dovřela zip péřovky až úplně nahoru, do límce zabořila nos, ruce si zastrčila hluboko do kapes a v jedné z nich nahmatala dva klíče na kovovém kroužku. To jí opět připomnělo, proč sem jede a kam jde, ne nebude na to myslet dřív, než to nebude nezbytně nutné. Vystoupila z tramvaje do ledového vichru, který náhle foukl s takovou vervou, že ji to málem porazilo na zem.
Ohnula se do předklonu a proti větru šla po tramvajovém ostrůvku, dokud se tramvaj s hlasitým cinkání nerozjela. Slyšela, jak nejprve zesilující se elektrické bzučení postupně zesláblo, jak tramvaj zmizela v zatáčce. Na konci ostrůvku zastavila a musela se se značnou silou vzepřít dalšímu silnému nárazu větru, aby jí neporazil. Rozhlédla se oběma směry po ulici a bojujíc s dalším prudkým poryvem větru, v mírném předklonu přecházela liduprázdnou ulici na druhou stranu.
Snažila se nemyslet, ale hlavně: nevzpomínat! Přesto již intenzivně začala cítit všude kolem ty číhající zákeřné vzpomínky snažila se ovšem ze všech sil, aby si nevzpomínala. Snažila se vnímat přítomnost, ten ledový vítr, který jí bodá do obou tváří. Peří z límce její bundy, které jí štípalo do krku. Nikde ani živáčka, ani auto, jen silný ledový vítr vzdouvající bordel a městský prach. Byla jí nehorázná zima. Usilovná snaha si na nic nevzpomínat, jí stála hodně sil. Snažila se myslet na to, že na dalším rohu půjde vlevo ulicí prudce stoupající vzhůru. A že půjde podél křovím zarostlé stráně padající naopak strmě dolů nazpět k silnici s kolejemi, po nichž tramvají přijela.
Pak musí vyjít ten krpál, pak mezi domy vpravo, mine jeden blok, pak přejde druhou ulici a v dalším bloku domů je to třetí vchod. Důvěrně to tu vše znala, tak dobře. Zákeřné vzpomínky tu byly zas. Do mysli se jí pomalu vkrádala jedna útržkovitá obrazová vzpomínka za druhou, naštvalo jí to. Jak jdou se spolužačkami a lížou zmrzlinu. Tma. Jde s tím klukem z vedlejší třídy, jak se jen jmenoval? Sakra a dost! Tma. Snažila se přece tak usilovně zapomenout, tak co to dělá?! Vzpomínky útočili zákeřně, zezadu. Skočili na ní všude kamkoli právě šla. Nedalo se před nimi utéct. Byly všude. Zákeřné, mrazivé, nechtěné.
Další vzpomínka jí přenesla před dům, ke kterému právě po mnoha letech opět mířila. Tenkrát tam stála na ulici, před těmi mohutnými vchodovými dveřmi, co se dvěma těžkými dřevěnými křídly dali celé otevřít ven na ulici a do průjezdu, který dosud uzavíraly, mohlo vjet auto. Jenže to se stávalo zřídka, viděla je do té doby otevřené snad jen jednou, pak až dnes. Na to tenkrát už si nepamatovala. To jí potěšilo, až se jí sevřené rty roztáhly do náznaku úsměvu. Jak krásné bylo nepamatovat si. Zapomenutí. Slastné zapomenutí! Za to, jedna obzvlášť zákeřná vzpomínka zaútočila bolestivým kousnutím a připomněla jí, jak je viděla otevřené podruhé. Ne to ne, nechci vzpomínat na ten den. Vzpomínka byla neodbytná a agresivní. Zakousla se jí do hlavy a nechtěla se pustit.
Jenže zapomenout na tu hrůzu prostě nešlo. A bylo to tu zas, už zase vzpomínky zaútočily s plnou silou. Zkusila zatřást hlavou, ale nepomohlo to, ačkoli nechtěla, byla tam, před těmi obrovskými dveřmi, ona používala jen jakousi branku pro pěší, která byla v jednom dveřním křídle. Stála tam, ne, nemysli na to, je to pryč, proboha je to tak dávno! Ale vzpomínka byla neodbytná, vlezlá, nedala se jen tak zahnat, vyplašit. Už šla tou prudkou ulicí vzhůru, šla radši po chodníku podél té prudké křovinaté stráně, nevadilo, že tam nebylo světlo.
Domy na druhé straně ulice jí naháněli neurčitý, nekonkrétní, vlezlý strach. A chodník z malých šedých a bílých kostek vyskládaných do pravidelných kosočtverců. Další vzpomínka po ní zuřivě skočila, bránila se, marně. Ten pravidelný vzor znala naprosto dokonale a vybavila by si ho klidně i po tolika letech. Vzpomínka byla neodbytná. Chodník jednotlivé domy spojoval do čtvercových bloků, uprostřed nichž bývaly vždy zahrady, dvorky, popelnice. Další vzpomínka zaútočila, sotva se jedné zbavila, hned tam byla další. A mnohdy ještě horší, než byla ta předchozí.
Vzpomínka na několik betonových garáží na dvorku. Úporně se jí bránila, až ji z toho rozbolela hlava. Chodník, ač vždy býval zalitý optimismem oranžového světla pouličních lamp, jí dnes připadal tak zákeřně zlý! Ze vzpomínek tak nenápadně ukrytých v jeho pravidelných kosočtvercových vzorech měla panický strach. Každá kostička na chodníku mohla být úkrytem číhající vzpomínky. Bála se, že vzpomínky vyskočí i zpoza zaparkovaných aut.
Věděla o nich, věděla že tam na ni někde číhají. Tiše schované čekají až půjde. Času měli dost, rozhodně víc než ona, a to samé trpělivosti. Čekali jen na ní, byly to její vzpomínky, takže co, žádný spěch, však ona jednou kolem půjde. A museli na ní čekat opravdu dost dlouho, celých patnáct let. Patnáct dlouhých let se této čtvrti vyhýbala, jak jen to bylo možné a do ulice, kam nyní po patnácti letech opět jde, by dosud nevkročila ani za nic! Nikdy! Dnes tam ale musela jít. Tentokrát tam prostě musela. Nebylo zbytí. Musela tam jít.
Chůze do prudkého kopce jí zadýchávala, nos měla ucpaný a ledový vzduch jí pálil na rtech a v plicích. Musela zpomalit. Ihned ucítila, jak číhající vzpomínky všude kolem dychtivě ožili: už jde, už jde, pojďte, nesmí nám uniknout! Roztřásla je dychtivost a zcela nový neznámý pocit, ten dosud neznaly, nedočkavost... Tak pojď, no jen pojď, a ještě jeden krok a už...
Cítila, jak po ní další vzpomínka skočila zpoza auta a vší silou se snaží přenést ji o patnáct let zpět. Ne, ne, nech mě, bránila se jí urputně, co to šlo. Ale bylo jich tu tolik a neustále přibývali další s tím, jak se blížila k rohu ulice, které se tak dlouho snaživě snažila vyhnout. A tam za rohem, jakmile vejde do ulice, ve které strávila celé své dětství i dospívání, tak tam nastane teprve to skutečné peklo.
Vzpomínky na ní naskáčou odevšad, z chodníku, z kanálů, tušila a úplně cítila, jak na ní už nedočkavě čekají, v každém oknu, za každými dveřmi. Číhaly na ní skrčené mezi parkujícími auty, jiné byly nenápadně schované pod obrubníkem chodníku, další čekali za okapem, pod nímž se vždy udělal ledový rampouch. Ale nebyly to radostné, nevinné a šťastné vzpomínky na hravé a bezstarostné dětství. Tady čekaly jen ty zlé, raději zapomenuté vzpomínky. Byly všechny plné obav, zármutku, bolesti, strachu. Byly mezi nimi vzpomínky na pláčem zvlhlé noci. Vzpomínky na křivdu. Některé plné nespravedlnosti, jiné bolesti, další byly jen čirá hrůza a děs. Jen tu a tam se ukázala i nějaká příjemnější vzpomínka, ale bylo jich tak málo!