Projev prezidenta Macrona 2017 Řecko

Zásadní projev francouzského prezidenta Macrona o jeho vizích budoucnosti EU přinesl Aeronet:

Nevím, dámy a pánové, zda mám váš potlesk chápat jako projev úlevy, že jsem přestal mluvit řecky, nebo jako poděkování za to, že jsem se o to pokusil.

V každém případě vám děkuji... Děkuji vám, pane premiére, milý Alexisi, děkuji vám, dámy a pánové, že jste mě přijali na tomto místě, že jste mě dnes přivítali, ale než začnu svůj dnešní projev, chtěl bych se více než věnovat svým spoluobčanům, chtěl bych se postavit na stranu těch, kteří od včerejška žijí v obavách a bídě, několik tisíc kilometrů odsud na Svatém Bartoloměji a Svatém Martinu, které zasáhl strašlivý hurikán. Hurikán za sebou zanechal oběti. zničené životy a vážné škody a dnes večer bych rád věnoval myšlenku i jim.

Děkuji vám, pane premiére, že jste mě zde přivítal. Naše přítomnost, vaše přítomnost zde dnes večer je uznáním hlubokého a světského přátelství, které spojuje Řecko a Francii. Protože je jen málo národů, které předaly a určitým způsobem zdědily hodnoty, které tvořily a tvoří naši Evropu takovým způsobem jako naše země. Jen málo národů má tak těsné spojení mezi vlastní kulturou a identitou. Tato pouta, která nás spojují, jsou totiž pouta svobody, lidských práv, hodnot, které vytvořily naši Evropu a které žádná proměna dějin nedokázala zviklat.

Nemohu se však omezit pouze na emoce těchto historických míst, ať už jsou jakkoli silné. Spíše bych si přál slyšet, co chtějí říci ony samy. Protože tato místa vyžadují, abychom jim naslouchali, protože právě zde vznikl moderní stát, zde bylo trpělivě budováno město Athény díky suverenitě lidu, suverenitě jeho osudu, musíme si bez samolibosti položit otázku "co jsme my Evropané udělali se svou suverenitou?". Protože právě zde bylo podstoupeno riziko demokracie, riziko, které vládu lidu svěřuje do rukou lidu v přesvědčení, že o slušném právu je lépe rozhodovat co největšímu počtu lidí, a ne co nejmenšímu počtu, měli bychom si položit otázku: "Co jsme to my, Evropané, udělali se svou demokracií?".

A slovům, která nedaleko odtud pronesl Perikles na počest bojovníků padlých ve válce, naslouchejme a ještě hlouběji se nad nimi zamysleme. "Svoboda," řekl, "je naším pravidlem pro řízení republiky a pro naše každodenní vztahy. Podezírání zde nemá místo." Ale my, Evropané, máme ještě důvěru sami v sebe? Na Pnyxu převládla svoboda slova, diskuse a dokonce i kontroverze. Proto bych k vám dnes večer rád byl upřímný a mluvil otevřeně: v dnešní Evropě jsou suverenita, demokracie a důvěra ohroženy. Vy to víte lépe než kdokoli jiný, protože takzvaná řecká krize to vynesla na světlo.

Krize nejen Řecka, ale celé Evropy

Tato krize se neomezila pouze na Řecko. Byla to evropská krize a v jistém smyslu, troufám si říci, evropské selhání. Měli bychom se smířit s tím, že spolkneme tuto hořkou pilulku, a vzdát se evropského ideálu? Měli bychom tento boj vzdát, protože jsme nebyli schopni dostát evropskému slibu? Nebo bychom se místo toho měli uchýlit k summitům při každé krizi, při každé nerovnosti na cestě, k několika jednotlivcům zavřeným v místnosti, kteří s nikým jiným nemluví? To se rovná rezignaci a byla by to hluboká chyba, dvojnásobná chyba.

Zaprvé proto, že Evropa byla vždy budována vítězstvím z války a neúspěchu. Řecko samo vstoupilo do Evropského společenství, aby změnilo situaci po letech vojenské diktatury. Bez této nezlomné vůle Evropa neexistuje! Evropa sama nebyla vždy ničím jiným než metamorfózou! Ti, kdo by chtěli fantazírovat o identitě vytesané do kamene, nevědí nic o mýtu, který se zrodil na těchto březích, o mýtu neustálé metamorfózy! Neměli bychom proto usilovat o takovou identitu, zvláště když jsme se dopustili chyb. Když se Evropa zastaví, zradí sama sebe a riskuje, že se sama rozloží.

Byla by to chyba i proto, že vidíme, jak dějiny postupují rychleji a každý den přispívají k rozpadu řádu, který se ustálil v posledních třiceti letech, takže nelze říci, jaký řád vzejde ze současných změn.

Takže ano, ve světě, kde se v některých případech rozpadají spojenectví minulosti a objevují se nová rizika, která otřásají zeměmi, jež jsme považovali za pevné, a přinášejí nové síly do tohoto světa, kde jsou naše hodnoty, které nás držely v jistotě, že zavedený řád je náš, hluboce otřeseny. Evropa je jedním z posledních útočišť, kde si společně stále uchováváme určitou představu o lidskosti, právu, svobodě a spravedlnosti. Evropu nyní potřebujeme více než kdy jindy. Svět potřebuje Evropu. Organizovat její demontáž by proto nemělo smysl. Byl by to druh politické a historické sebevraždy.

Proto chci, abychom dnes večer společně získali zpět onu prvotní energii, sílu k obnově naší Evropy, abychom nepokračovali v tom, co nefunguje, nebo se to nesnažili vylepšit, ale abychom začali s nekompromisním kritickým hodnocením těchto posledních let, abychom získali prvotní sílu, prvotní ambice.

Stará Evropa zakladatelů a nové výzvy pro Novou Evropu

Jak jste zmínil, pane premiére, byla tu zakladatelská generace, která vytvořila bezprecedentní prostor pro mír, svobodu a prosperitu. Byla tu generace, která tuto Evropu rozvíjela, někdy ji vedla na scestí, šla špatnou cestou. Naše generace má jednoduchou volbu, jedinečnou alternativu: pokračovat v řízení Evropy tak, jak je, a předstírat, že nevidíme, co máme pod očima. V tomto případě tato generace převezme odpovědnost za to, že nechá Evropu zemřít. Buď zemře na následky střetů, brutálních odchodů, nebo ji necháme rok co rok chřadnout a umírat.

Ale druhá volba, kterou vám dnes večer navrhnu, je obnovit Evropu, protože naše generace si může zvolit obnovu Evropy dnes, teď, radikální kritikou, protože by bylo chybou nechat kritiku pouze na těch, kteří Evropu nenávidí! Ti, kdo Evropu milují, by měli být schopni Evropu kritizovat, aby ji znovu vybudovali, opravili, vylepšili, přestavěli! Ale se stejnou energií, se stejnou touhou, ne čísly, ne technikáliemi, ne byrokracií, ne! Musíme vrátit prvotní sílu naděje, která vedla některé jedince v Evropě navzdory poválečnému rozdělení k touze po větším příběhu, krásnějším, než jsou oni sami.

Jsem tu dnes večer proto, abych o těchto nadějích, o těchto třech nadějích - suverenitě, demokracii a důvěře - hovořil.

Znovunabytí naší suverenity je zásadní. Protože nedovolím, aby tento termín používali pouze tzv. suverenisté. Ne, suverenita je to, co nám umožňuje rozhodovat o sobě, rozhodovat o svých vlastních pravidlech, o své vlastní budoucnosti, je to to, co tvoří náš svět. Suverenita není majetkem těch, kteří se raději stáhnou do národních hranic! Nepřenechávejte suverenitu těm, kteří si přejí zvadnout, těm, kteří předstírají, že pohled dovnitř je obranou, ochranou, rozhodnutím, zatímco ve skutečnosti je nenávistí k ostatním, odmítáním těch, kteří přicházejí z ciziny, popíráním desetiletí společných dějin, kdy jsme se konečně pokusili překročit nacionalismy!

Skutečná suverenita se buduje, musí být budována v Evropě a Evropou! V to věříme! Suverenita, kterou chceme, je suverenita, která je tu právě proto, abychom spojili své síly a společně vybudovali evropskou moc, abychom se rozhodli nepodléhat tomu, co velmoci udělají lépe než my.

Věřím v suverenitu, v naši národní suverenitu, ale věřím i v tuto evropskou suverenitu. Proč? Protože naše výzvy už nejsou v národním měřítku. Vezměte si klimatické změny a katastrofy, které přinášejí! Vezměte si migrační výzvu, které vaše země musela čelit před něco málo více než dvěma lety, a stále se vyrovnáváte s jejími důsledky, se strachem, který vyvolala, s krásnými příběhy, které z ní vzešly. Vezměte si terorismus, který v každé z našich společností, kde jsme si mysleli, že jsme v bezpečí, zlomil životy a donutil nás pochybovat. Vezměte si jaderné mocnosti, které se objevily tam, kde jsme si mysleli, že máme druhořadé pravomoci.

Tváře Evropy

Tváří v tvář tomuto světu a každému z těchto nových rizik, tváří v tvář riziku hospodářské a finanční krize, kterou jsme trpěli, kterou vy trpíte na srdci už téměř deset let, jak se můžeme chránit? Jako samotné národy? Myslí to tito lidé opravdu vážně? Chtějí lidem opět lhát? Ne, národy mají svou váhu! Rozhodují demokraticky! Ano! Správná úroveň je ta evropská! Naše evropská suverenita je to, co nám umožní být digitálními šampiony, vybudovat silnou ekonomiku a učinit z nás hospodářskou velmoc v tomto měnícím se světě. A nepodléhat zákonu nejsilnějšího, tedy Američanům a brzy i Číňanům, ale našemu vlastnímu zákonu.

Právě Evropa nám umožní získat prostředky, které nás před těmito velkými globálními změnami a novými migracemi ochrání, ale především jim zabrání. Je to Evropa, která nám umožní vytvářet ambice pro rozvoj s Afrikou a Blízkým východem, abychom byli přítomni a pomohli jim rozvíjet se a budovat budoucnost.

Předejít terorismu a vymýtit ho můžeme jen díky nové, intenzivnější spolupráci v Evropě. A protože nesmíme nikdy zapomenout, že teroristé od nás chtějí vidět jen jednu věc: stahování se do sebe, uzavírání se, strach z druhých. To je jejich největší zbraň. Proto nebudeme ustupovat.

Tváří v tvář všem těmto rizikům věřím stejně jako vy v evropskou suverenitu, která nám umožní bránit se a existovat, bránit se uplatňováním našich pravidel a preferencí. Kdo bude v tomto digitálním světě chránit úctu k vašim životům a k údajům vašich podniků? Evropa a žádný jiný region. Kdo nás ochrání tváří v tvář změně klimatu? Evropa, která bude hledat jinou formu výroby energie, Evropa, která nás bude chránit před závislostí na autoritářských mocnostech, které nás občas mají v hrsti. To je suverenita, ve kterou musíme věřit a kterou musíme znovu najít, protože máme své vlastní evropské preference a na to nesmíme nikdy zapomenout. Nebýt suverénní znamená umožnit jiným, aby si vybrali místo nás.

Ale jsme jako oni? Existuje nějaký jiný kontinent s takovým závazkem ke svobodě, demokracii a sociální rovnováze, která nás drží pohromadě, k tomuto smíru spravedlnosti a svobody, které se konečně spojily? Znám regiony, kde mají rádi ekonomiku a rozvoj, ale kde politická autorita převažuje nad svobodou, v Asii. Znám velmoci, které milují svobodu a uspěly v kapitalismu, ale které nemají stejný závazek jako my, pokud jde o rovnost a sociální spravedlnost, na druhé straně Atlantiku.

Nikde jinde však neexistuje takový politický a společenský prostor, kde by se kolektivní preference - naše preference - hájily jako takové. Právě o tom je evropská suverenita! Pokud se jí vzdáme, výsledek je jednoduchý: budeme podléhat pravidlům té či oné strany.

Přiznání chyb a selhání evropské politiky

Ano, naší volbou je přebudovat Evropu, aniž bychom opakovali chyby minulosti.

V prvních letech existence eurozóny jsme se dopustili mnoha chyb, někdy založených na lžích. I zde to musíme říci s pokorou a odhodláním. Někdy jsme lidem lhali, když jsme jim naznačovali, že život v Aténách může být bez reforem jako v Berlíně, a to nebyla pravda. Ale kdo za to zaplatil? Političtí představitelé, kteří lhali? Ne, lidé, kteří těm lžím uvěřili.

Byli to řečtí občané, kdo po všech těch letech zaplatil, když vypukla krize - finanční krize, která se stala krizí státního dluhu. Řecký lid po letech, během nichž jsme se snažili napravit všechny tyto chyby prostřednictvím politiky, která se zrodila z nedůvěry a která jedním rázem vytvořila, nutno říci, nespravedlnost a nepochopení. Ztratili jsme chuť k sociální soudržnosti, která nás držela pohromadě. Ztratili jsme ji, protože jsme se ztratili v občanské válce uvnitř Evropy mezi mocnostmi, které ztratily důvěru jedna v druhou.

To je historie desetiletí, které se chýlí ke konci: forma vnitřní občanské války, v níž jsme hledali své rozdíly, své malé zrady a v níž jsme jaksi zapomněli na svět, v němž žijeme. Občanská válka, v níž jsme dávali přednost nápravě těchto drobných rozdílů a zrad a zapomněli, že naproti nám existují radikálně odlišné síly a že jedinou relevantní otázkou bylo, jak z eurozóny učinit hospodářskou velmoc, která by se mohla postavit Číně a Spojeným státům. Jak udělat z naší Evropy diplomatickou a vojenskou mocnost schopnou bránit naše hodnoty a zájmy tváří v tvář autoritářským režimům, které se vynořují z hlubokých krizí, jež mohou otřást našimi společnostmi. To je naše jediná výzva, nikoli další.

Chceme objevit sílu suverenity, která ale není národní, ale evropská!

Takže ano, chci, abychom znovu objevili sílu suverenity, která není národní, ale evropská, tím, že sladíme Evropu schopnou znovu spojit odpovědnost a solidaritu.

To bude vyžadovat společné cíle a vůli bránit to, co nás učinilo tím, čím jsme, prostřednictvím zásadních institucionálních reforem. V příštích týdnech se vrátím k podrobnému plánu, který navrhnu všem našim evropským partnerům. Ale ano, budeme potřebovat Evropu, v níž se opět odvážíme bránit sociální a fiskální konvergenci, protože právě ta nás drží pohromadě a zabraňuje rozdílům, které nás rozdělují. Musíme znovu objevit elán této eurozóny a vymyslet silné řízení, které zajistí naši suverenitu, s rozpočtem eurozóny a skutečnou výkonnou mocí odpovědnou za tuto eurozónu a parlamentem eurozóny, kterému se bude muset zodpovídat.

Prostřednictvím konkrétních návrhů, které, jak doufám, budou rychlé, musíme tuto suverenitu zrekonstruovat, abychom naší Evropě umožnili povznést se nad její malicherné rozpory a v příštím desetiletí vybudovat podmínky její suverenity. Ne pro ty z minulosti, ale pro vás, mladé lidi.

My, kteří dnes vedeme Evropu, nemůžeme předstírat, že se nic neděje. Tento luxus si stále ještě můžeme dovolit. Ale jakou Evropu za deset, patnáct, dvacet let zanecháme dalším generacím?

Nechci psát vaši budoucnost, ale chci vám jednoduše říct, že si můžete vybrat, že máte stejný luxus jako my, že se můžete rozhodnout, což je samozřejmě někdy obtížné. Ale přesto si můžete vybrat. O tom je evropská suverenita. To je to, co vám, mladým Evropanům, umožní psát svou vlastní budoucnost. Právě to znamená, že to, co jsme zažili v posledním desetiletí, se v žádném případě nerovná naší historii! Protože co jsme mladým lidem v Řecku slíbili? Co jsme jim v posledním desetiletí dali? Polovině z nich úspory a nezaměstnanost! Co jsme jim nabídli? Světlou budoucnost - pokud by byli ochotni odejít například do Berlína nebo Paříže. To nebyl původní slib. Původním příslibem byla suverénní Evropa, kde lidé mohou uspět doma, v širším a silnějším prostoru než pouhé národy. To je tedy to, co musíme znovu objevit. To je jádro evropské suverenity, vaší suverenity, jako mladých lidí, rozhodnout se!

Touto suverenitou je schopnost národů rozhodovat o svém osudu. Jakou to má cenu, když to nejsou lidé, kdo rozhoduje o tom, jakým směrem se vydáme? A jak to, že nevidíme, že selhání Evropy za tolik let jsou také selháním demokracie?

Odmítnutí Lisabonu v Holandsku a ve Francii v roce 2005 bylo prvním varováním problémů EU

Svým rozsahem a expanzí, kterou viděl, rozmanitostí, kterou přijal, se evropský projekt zhruba před deseti lety náhle setkal s odmítavým postojem lidí, svých národů. V roce 2005 se v Evropě, ve Francii, v Nizozemsku stalo to, že se národy zakládajících států náhle rozhodly, že tento projekt už není pro ně. Poslechli jsme je? Ne, neposlechli. Ti, kdo tehdy Evropu vedli, se rozhodli jejich volbu nerespektovat. Tvářili se, že se nic nestalo, a hledali kompromisy stranou od lidí, aby mohli pokračovat v metodě, která po desetiletí tak dobře fungovala: budovat Evropu tak trochu bokem a pak ji vysvětlovat.

V roce 2005 se stalo to, že se otočila stránka a my jsme si hned neuvědomili, že Evropa se bez svých národů už nemůže posunout dál. Nemohla již pokračovat směrem k osudu, který si sama zvolila, který si přála, a proto jej vysvětlila, a který poháněly národy Evropy společně. To, co se stalo před několika měsíci ve Spojeném království, není úplně jiný příběh: najednou se obyvatelé tohoto ostrova vzbouřili proti rozhodnutím, která často podporovali jejich vlastní vůdci, a řekli: "Tato Evropa není pro mě. Nemám zde své místo a už jí nerozumím. Tato pravidla se stala absurdními. Podívejte se na tuto Evropu, kde ztrácím svá vlastní práva a kde se ode mne očekává stále větší úsilí, abych žil méně dobře." To si loni řekli Britové.

Takže ano, tato hlasování ukončila dobrodružství, v němž Evropa vždy postupovala vpřed, jako by byla chráněna před vůlí našeho lidu. A když bojuji proti někdy až byrokratickým excesům, které znamenají, že se Evropa snaží jít kupředu prostřednictvím pravidel, kterým její občané už nerozumějí, které znamenají, že Evropa jde kupředu tím, že kontroluje každý detail každodenního života, protože ztratila svůj velký cíl, je to znovuobjevení elánu této evropské demokracie. Když bojuji za revizi směrnice o vysílání pracovníků, bojuji proti Evropě, která skončila u vytváření absurdních pravidel, v nichž naši lidé již nejsou schopni porozumět společnostem, v nichž chceme, aby žili.

Vše, co nás po desetiletí drželo pohromadě, se rozpadá, protože tyto přístupy se stávají absurdními. Musíme se na tom podílet: jsme to my, kdo věří v Evropu, kdo dopustil, aby se v demokracii objevily trhliny, které národy vzdalují a znepřátelují. A podobně jsme to my, kdo musí znovu objevit cestu suverenity: potřebujeme druhou formu odvahy, znovuobjevení cesty demokracie.

To bude vyžadovat především novou metodu celkové reorganizace Evropy. Proto chci, aby tento plán, který hodlám navrhnout všem členským státům EU - tento plán pro budování budoucnosti naší Evropy v příštím desetiletí - nezahrnoval smlouvu vyjednanou tajně za zavřenými dveřmi v Paříži, Bruselu nebo Belinu. Ne, navrhuji, abychom vyzkoušeli novou metodu: abychom do konce roku načrtli hlavní zásady našeho přístupu, kam chceme naši Evropu dovést, a jasně definovali naše cíle. Na začátku příštího roku pak můžeme tyto zásady a cíle předložit národům Evropy. Navrhuji, abychom tam, kde se vedoucí představitelé rozhodnou jít touto cestou - v což pevně doufám - v každém členském státě uspořádali šest měsíců konzultací, demokratických sjezdů, které budou příležitostí pro naše národy ve všech našich zemích diskutovat o Evropě, kterou chtějí vidět.

A konečně chci, abychom hodili za hlavu toto jakési dětské dilema, v němž se Evropa v současnosti nachází. Dilema, kdy na jedné straně někteří chtějí lidi donutit, aby řekli "ano" nebo "ne", a měsíce jimi manipulují, kdy se referendum stává zbraní pouze populistů a antievropanů; a kdy na druhé straně ti, kdo v Evropu věří, se nakonec bojí svých národů a schovávají se za své vlastní pochybnosti a říkají si "pojďme dál, ale beze změny smluv, ze strachu, že budou muset uspořádat další referendum. Postupujme vpřed po malých krůčcích, za zavřenými dveřmi. Lidé to nepochopí."

Evropa se musí vydat třetí cestou

Musíme zvolit jinou, třetí cestu, tu, kterou jsme vymysleli zde, na tomto místě. Tou cestou nebyla demagogie, ale demokracie, polemika, konstruktivní debata vedená kritickým myšlením a dialogem. Byla to cesta, která zahrnovala proniknutí do detailů každé otázky a její složitosti, abychom se rozhodli, co chceme udělat pro společné město. To je to, co chci vidět v první polovině roku 2018 ve všech zemích našeho kontinentu, Evropy, abychom znovu objevili elán toho, co bylo vynalezeno na tomto místě, kde stojíme, a co tvořilo základ našich demokracií. Takže ano, během těchto šesti měsíců demokratických sjezdů bychom měli debatovat o tomto plánu, o zásadách, které vlády navrhnou, a pak se můžeme znovu sejít, abychom je sladili, a na tomto základě po debatě, včetně debaty zdola na místní úrovni a digitální debaty v celé Evropě. Pak můžeme vybudovat to, co bude základem generální opravy Evropy pro příštích deset, patnáct let, můžeme společně vytvořit podmínky toho, co skutečně chceme. To je ambice, kterou chci v nadcházejících měsících vidět jako metodu.

Ohlédnout se za historií Řecka znamená vidět sílu této demokracie a diskuse. To je to, co chci, abychom společně znovu objevili pro naši Evropu. Kromě toho však chci, aby každodenní fungování Evropy zítřka bylo opět demokratičtější. Chci, abychom nechali za sebou pravidla, která vymyslelo několik lidí pro mnoho lidí, a abychom do každodenního provozu znovu vnesli více demokracie.

Proto pro příští evropské volby prosazuji nadnárodní kandidátní listiny. Naši britští přátelé se rozhodli odejít. Neměli bychom se snažit přerozdělit si mezi sebou těch pár křesel, která v Evropském parlamentu uvolnili. Ne! Jen se zamyslete: konečně můžeme mít evropskou debatu a evropské kandidátní listiny, skutečnou evropskou demokracii, která bude žít prostřednictvím zemí. A zítra, pokud chceme integrovanější eurozónu, avantgardní jádro evropských zemí, bychom měli zajistit větší demokratickou sílu. Měli bychom zřídit parlament eurozóny, který by navrhl pravidla, aby ti, kdo rozhodují, byli demokraticky odpovědní - což dnes není.

To vše chci, abychom společně znovu objevili, protože skutečným palivem Evropy není hlad po standardech, ale demokratická vitalita. Znovuobjevení původního příslibu Evropy je možné, pokud přijmeme naši touhu po suverenitě a naši potřebu demokracie. Budeme-li opět citovat Perikla, nedůvěrou a zradou ničeho nedosáhneme. Tato nedůvěra již léta podkopává soudržnost, která je pro evropský projekt zásadní. Ztratila důvěru, kterou je nyní třeba znovu vybudovat. To vyžaduje návrat k samotnému smyslu evropského dobrodružství, k hlubokému přesvědčení, které ho podporuje.

Jako Evropané sdílíme společnou historii a osud. Můžeme obnovit důvěru, protože tuto cestu znovu objevíme. Podívejte se, kde stojíme: i teď v noci je za mnou vidět kopec: Akropolis. Ať jste kdokoli, ať jste jakéhokoli věku, národnosti a původu, neprobouzí ve vás zázrak tohoto pahorku, sloupy Parthenónu, silueta Erechtheionu a jeho kariatid pocit, že se zde zrodilo něco, co se vás týká, co vám patří, co k vám promlouvá?

Řecká Akropole je kolébkou evropské demokracie

Ano, athénská Akropole je zrcadlem, v němž se odráží naše evropská identita, poznáváme se v něm, čteme v něm náš společný osud a tento chrám byl od starověku chrámem bohů, ale dnes víra, která jej vytvořila, zmizela, a přesto máme tuto sílu stále v paměti. Stále můžeme propadat jejímu posvátnému živlu.

Jak řekl André Malraux, někdy před téměř šedesáti lety právě na tomto místě, v srdcích všech mužů a žen západního světa leží skryté Řecko. Toto skryté Řecko je to, co nechápeme, což znamená, že i když se necháme strhnout našimi triviálními evropskými debatami a těmi občanskými válkami, o nichž jsem se zmínil dříve, můžeme být několik tisíc kilometrů daleko a přesto rozpoznat Evropana, obraz, který nám Evropu připomíná, pocit, který nás spojuje, vůni, barvu, něco, co čteme, co nám dává znovu pocítit Evropu.

Tato Evropa literatury, kaváren, veřejných diskusí, vřelosti a zdvořilosti našich národů, která neexistuje nikde jinde na světě, je Evropa, jejímž pravým tmelem je kultura, naše kultura.

Nikdy nebudeme dost bojovat za to, aby Evropané sami od sebe uznali tento společný základ, který se po staletí projevoval nesčetnými způsoby, Evropu literárních souborů, recenzí, cestovatelů, knihoven a myšlenek, Evropu zářivých hlavních měst a fascinujících okrajů, tuto Evropu, která existovala tolika a tolika cestami, které někdy ani nezmiňovaly její jméno, která nečekala na naše instituce, naše smlouvy, naše reorganizace a naše spory. Evropa madame de Staël a Benjamina Constanta, která mluvila téměř všemi jazyky, byla tam, tato Evropa, která nás spojovala tolik staletí, je to Evropa kultury. A aby tento duch uznání a vzájemného porozumění mohl žít a abychom konečně obnovili evropskou důvěru, měli bychom jednoznačně začít od kultury jako základu.

Klíčové jsou studentské výměny, naši mladí lidé by měli cestovat v ještě větší míře, akademické výměny, vzájemné učení se jazykům, daleko více než mé dřívější horlivé pokusy, to je to, co by mělo učinit naši Evropu živou, ne obskurní pravidla a rozhodnutí. To znamená být ještě ambicióznější v této Evropě kultury, univerzitních a akademických výměn.

Rád bych, abychom v návrzích, které předložíme, v tomto desetiletém plánu, přijali tuto odvážnou a dalekosáhlou ambici, aby tato Evropa kultury, sdílení znalostí a jazyků mohla být zcela přepracována.

Potřebujeme také Evropu dědictví. Mluvil jsem o Akropoli, jejíž obnova a nové muzeum byly nesmírně nákladné. Vše, co tvoří naši společnou historii - řecké umění, římské umění, středověké, barokní a klasické umění - všechny tyto stavby, všechna tato díla jsou podstatou naší společné paměti a našeho bytí.

Jejich ochrana a zachování musí být zájmem všech Evropanů. Když je napadena civilizace, je napadena i její kultura a dědictví. Podívejte se, co se stalo na celém Blízkém a Středním východě a v Africe! Proto musíme toto dědictví bránit, podporovat, znovu objevovat, znovu přijímat za své, protože je to naše identita a naše budoucnost!

Těch několik málo příspěvků Evropské unie nestačí na to, aby pomohly Řecku nebo Itálii řešit obrovské výzvy v tomto ohledu, ani mnoha dalším zemím, a Francie není výjimkou z pravidla, kde to, co odráží naši minulost, trpí lhostejností, a dokonce zanedbáváním.

Řecké kulturní dědictví je ve skutečnosti evropským dědictvím

Proto bych si přál, abychom mohli co nejdříve uspořádat konference o kulturním dědictví na evropské úrovni a zaujmout v těchto oblastech koordinovaný přístup, abychom obnovili skutečné ambice v oblasti dědictví a kultury. Začněme znovu prostřednictvím kultury, aby Evropa mohla chránit dědictví a znovu objevit svou budoucnost. Navrhoval bych, aby se tyto konference konaly v Aténách, kde vše začalo, a uvidíme, že prostřednictvím kultury můžeme znovu objevit to, co nás spojuje. Prostřednictvím kultury a dědictví znovu objevíme tuto sílu výměny a míst, kterým nerozumíme, což znamená, že se přesuneme za rozdělení, v každé rozhodující době pro naši Evropu jsme se rozhodli jít společně kupředu, abychom vybudovali něco, co je silnější než my sami.

Rád bych také zhodnotil podmínky pro oběh akademické a umělecké práce v Evropě. Vždyť literatura, filozofie, poezie, historie, geografie, film, živá vystoupení a věda jsou naší společnou půdou. Proto musíme vytvořit evropské programy pro prioritní díla, ať už jsou součástí kulturního dědictví každé země, nebo jde o současnou tvorbu. Poznání, které o sobě navzájem máme, pochází z toho všeho, z těchto náhodných setkání. Dnes každý nakladatel, spisovatel, překladatel a designér dělá, co může, aby se o něm vědělo a aby se překládalo to, co by se překládat mělo, je však třeba udělat víc. Je třeba tuto zásadní oblast naší kultury organizovat, reformovat Evropu překladatelů, komunikátorů, tuto kulturní ambici, která nás spojuje. Jazyky, vynálezy, naše společná představivost jsou tím, co vytvořilo Evropu a překonalo naše rozdíly. My, Evropané, jsme obyvateli tohoto nepravděpodobného Babylonu, který rozmanitost jazyků a tradic stále obohacuje a nadšeně oživuje.

Takže ano, znovu si osvojme tuto ambici pro kulturu, díky níž se oživí naše sebevědomí. Suverenita, demokracie a kultura jsou tři oblasti příležitostí, které bych rád nabídl mladým lidem Evropy v naději, že se jich chopí a budou je považovat za své. V těchto oblastech leží jejich budoucnost, jejich odpovědnost, naše odpovědnost, odpovědnost naší generace, o níž jsem hovořil dříve, je zajistit, aby mladí lidé objevili význam silné a legitimní Evropy. Takže ano, někteří lidé mohou tento podnik považovat za odsouzený k neúspěchu. Jsem si jist, že se někteří lidé budou ptát, zda budeme hovořit o technických aspektech, detailech nebo textech, a ptát se, zda bychom měli smlouvu změnit, nebo ne. Nebo jestli bychom měli nějakou smlouvu změnit, a pokud ano, tak jaké články? Těmito otázkami se budeme zabývat, ale protože jsme se ztratili v těchto spletitých diskusích, které se staly nepřehlednými, sešli jsme z cesty a ztratili ze zřetele naše pevné odhodlání a ambice. Měli bychom se však kvůli tomu této extrémní ctižádosti obávat? Měli bychom se bát toho, čeho se předchozí generace nebály?

Hegel jako zakladatel dialektiky a Bohyně Minerva v podobě sovy

Představte si, jaké obavy museli skrývat zakladatelé Evropy, když podávali ruku svým bývalým nepřátelům na kontinentu, který byl stále plný obětí. Představte si, jak šílené ambice někteří lidé popisovali, že měli, když se nám chystali sdělit, že budeme mít jednotnou měnu. To bylo před pouhými třiceti lety!

Copak už nesmíme mít ambice? Já si myslím, že ano. Takže výzva, kterou vám dnes večer, několik týdnů před všemi evropskými zeměmi, předkládám, co si Francie myslí, chce a preferuje, abyste se podrobili debatě: Bojíte se evropské ambice, která vám pomůže znovu objevit význam suverenity, demokracie a kultury?

Podívejte se na dobu, kterou sdílíme, je to okamžik, o němž mluvil Hegel, okamžik, kdy vzlétá sova Minerva. Je to tak nádherná doba, protože je v ní něco příjemného a uklidňujícího. Sova Minerva poskytuje moudrost, ale stále se ohlíží zpět, to je také to, co Hegel s pokorou řekl, když mluvil o filozofii, ohlíží se zpět, protože je vždy tak snadné a příjemné dívat se na to, co máme, na určený prostor toho, co víme!

Nebuďte jako sova Minerva, mějte znovu tu bláznivou ambici toužit po silnější, demokratičtější Evropě, oživené svou kulturou a tím, co nás spojuje! Žádám vás, a zvláště vás, mladé lidi Evropy, abyste měli tuto extrémní a možná trochu bláznivou ambici!

To, v co doufáme, je v našich rukou; přejme si to společně pro sebe i pro naše děti! Slibuji vám, že se nám to podaří! K tomu použijte slova básníka George Seferise, cituji: "A když hledáš zázrak, musíš svou krev rozptýlit do osmi světových stran, protože zázrak nekoluje nikde jinde než v žilách člověka."

Dejme tedy společně tomuto zázraku šanci pro naši Evropu!

Děkuji.

Projev přinášíme bez jakýchkoliv komentářů v původním překladu.

Zdroj: AERONET