Poslední Vánoce 

(Vánoční povídka bez příběhu - napsána o Vánocích 2018)

(Povídka bez příběhu - povídky bez příběhu jsou mým novým literárním experimentem vycházejícím z úvahy, že naše emoce, naše myšlenky i naše "pouhé" pocity jen sami o sobě, jen jejich prostým literárním popisem pomocí co nejpečlivěji vybíraných slov, dokáží i bez klasického příběhu postaveného na vyprávění o jakékoliv události, a který by pochopitelně měl mít jak zápletku, tak nějakou pointu, vyprávět vlastně mnohem víc, než by se dalo vypovědět jen pouhým přepisem událostí, které takový příběh většinou motivují.)

Jestli i na Vás působí Vánoce, největší ze svátků té nejkrvavější civilizace, co dosud na zemi vládla, neváhajíc šířit svoji víru nejprve mečem, potom kulometem a dnes dokonce atomovou bombou, oslava zrození syna božího a jeho krátkého pobytu na naší úžasné planetě, než jsme si ho ve jménu víry raději přibili na kříž, tak jako působí na mě, tedy jako pokrytecká oslava konzumu (ještě že máme děti, jediný to důvod ozdobit si stromeček za pětikilo z OBI), nebo jako pouhý důvod navíc zase se jednou pořádně zmastit, či v tom nejlepším případě jako příležitost navštívit kohokoli koho máme rádi a nevidíme zase až tak často, tak si nejspíše tento krátký a zcela vymyšlený literární výlet k jedné fiktivní ze sta miliónů podobných skutečných letošních štědrovečerních tabulí dokonce i užijete. Budete ty pocity důvěrně znát. Pocity z Vánoc, emoce z toho velkého, slavného dne, ve kterém nikdo nesmí být sám. Co kdyby ty letošní Vánoce byly ty poslední? Kdyby vám má slova skutečně připomínala cosi, co dobře znáte, nelekejte se, není to o vás, ač to tak třeba působí. Ale třeba by to o vás být mohlo. O Vánocích jeden nikdy neví a zázraky se někdy dějí, obzvláště o Vánocích...

Mohlo by to být kdekoli, v kterémkoli větším městě digitalizující se a moderní Evropy. Mohlo by to být ve Frankfurtu, v Madridu, v Zurrychu, v Ženevě, ve Varšavě, stejně jako v Římě. To není vůbec podstatné, kde to bylo. Ale bylo to v Praze a bylo to o Vánocích...

Veliká okna přízemního salónu honosné vinohradské vily oranžovo žlutou zářila do temné obrovské zahrady, ochraňující ji ze všech stran svými ploty před nechtěnými návštěvami a svými vzrostlými stromy poskytujícími na město až neobvyklé soukromí. Na první pohled ten dům vypadal jako nějaké prominentní sídlo někoho vlivného, bohatého a mocného. Byla by důstojným domovem velvyslance, ministra i předsedy vlády. Neměla jsem ten barák vůbec ráda, přehnaná honosnost působila až nevkusně a sochy v zahradě, z materiálu vypadající jako mramor a svým stylem napodobující umění italských mistrů renesance vypadaly spíše než draze jako drahý kýč. Dům byl sice skutečně starý, vystavěl ho můj dědeček, známý pražský architekt, ale v digitální přítomnosti současné multikulturní Prahy, automatické, barevné, otáčející se web kamery na ocelových sloupcích v každém rohu zahrady o ní jasně vypovídali, působil ale více jako sídlo náhle zbohatnuvšího českého vykuka, který se z nadšeného budovatele rozvinutého pokrokového socialismu během jediné noci proměnil na stejně nadšeného tvrdého kapitalistického byznysmena, jehož jedinou činností, smyslem bytí i celého života bylo jediné: vydělávat prachy.

Samozřejmě že šlo o to vydělat jich co nejvíc, nebo alespoň vydělat o něco víc, než mají ti druzí. Honosná vila po dědečkovi měla opravenou fasádu, palisády z umělého mramoru, velikou zahradu plnou sněhobílých jakoby antických soch, bazén a kašnu uprostřed kruhového vjezdu ke vchodu který vypadal jako by byl okopírovaný z nějaké britské detektivky. Na něm právě parkovalo několik luxusních limuzín, až na jednu byly všechny pochopitelně německé. Celkově dům působil světácky, bohatě, okázale, vše říkalo, dívej, já mám prachy. A mám jich dost. No a vánoční výzdoba, stříbrné ledkové vodopády z jakoby antického zábradlí verandy a okap ověšený blikajícím modro bílým řetězem okolo celého domu, působil nechutně vlezle. A tak trochu čínsky. Ostatně, znala jsem strýce, který dědečkovu vilu nakonec zdědil, dost dobře na to, abych věděla, že je zcela jistě pořídil za pár stovek na některé z těch velkých vietnamských tržnic, co jich bylo po celém městě požehnaně. Neměla jsem strýce vůbec ráda. A už vůbec jsem neměla ráda Vánoce.

Měla jsem, vlastně už od raného dětství, ráda spíše samotu. No jasně, ne úplně vždycky, to ne, to byly leckdy chvíle nekonečně dlouhé, kdy jsem si nic nepřála víc než nebýt sama, jenže to byly chvíle mé vědomé a dobrovolné samoty. Samoty, jejíž hranice dělící jí od toho, co bychom nazvali nejpřesněji asi jako útěk, či úprk, byly skoro nezřetelné. Prchala jsem před světem, co mě tak nevýslovně sral. A jak bolel! Bolestí intenzivní stejně jako dokázal někdy bolet život sám. Její intenzita byla přímo úměrná poctivosti snahy hrát svoji životní roli tak, jak se to očekává. Tedy, jako od každého z rodiny i ode mne se očekávalo ono tak žádané úsilí být tím, kým mám být, a nikoli tím, kým bych chtěla být. A právě to mě, převážně pak v poslední dekádě mého dosud nepříliš dlouhého života, nevýslovně bolelo. Ač byla ta bolest na samé hranici snesitelnosti, raději jsem o ní dosud mlčela.

A období zimního slunovratu, které kdysi dávno, a jen těžko si lze domýšlet proč vlastně, někdo pojmenoval jako Vánoce, a tak to již zůstalo, byly z celého roku nejbolestivější. Někdo další totiž vymyslel, asi se mu to hodilo k tónu toho slova, nejspíše k tomu lehce protáhlému á ve slově - V á noce, že tento den nikdo nesmí být sám. Ani když chce být sám, tak to už vůbec ne, co by to bylo za nepatřičnost, chtít být o Vánocích sám, to tak, no to by tak hrálo! Nic takového, dnes prostě nikdo sám nebude. Jsou Vánoce, tak prostě dnes musíme být spolu a radovat se, co když jsou to ty poslední?

Tak, jako tomu bylo každý rok, i letos o Vánocích náš bohatý strýc uspořádal honosnou slavnostní štědrovečerní večeři a sezval k ní celou naši početnou rodinu. Do jeho vinohradské vily se sjelo příbuzenstvo z celé české kotlinky a někteří neváhali dokonce dorazit až ze zahraničí. Manželka bratra byla Slovenka, tak i s dětmi bydleli na Slovensku, kousek od hranic, na Moravu by od nich snadno kamenem i malé dítě dohodilo. A stejně tak, jako o všech předešlých oslavách Vánoc, strýc si na úvod připravil krátký slavnostní proslov. Všichni hosté se již definitivně usazovali na svých místech, strýc na to velice dbal, každý měl předem určené místo označené papírovou ozdobnou jmenovkou vloženou do hlubokého talíře na rybí polévku. Teta Amélie, teta Zuzana, Péťa, Mojmír, strýc Honza, četla jsem si jméno za jménem a pomalu jsem obcházela stůl, dokud jsem v jednom z talířů neobjevila své vlastní jméno. Tady sedím, nezapomnělo se na mě. Ale mohlo tam být napsáno třeba: úplně blbá, nebo černá ovce, to by bylo přesnější. A navíc i vtipnější, mé skutečné jméno napsané ozdobným písmem na ohnutém proužku tvrdého papíru vypadalo tak nepatřičně suše.

Skoro všichni již seděli usazeni na svých místech, když dosud sedící strýc v čele slavnostní tabule vstal a lžičkou začal cinkat na prázdnou skleničku na víno. Prosím pozor, ticho prosím, věnujte mi chvíli pozornost, řekl hlasitě strýc do ticha způsobeného tím cinkáním na skleničku. Všichni členové naší velké rodiny zmlkly a všechny páry očí pohlédli jeho směrem. Tak já vás zase po roce vítám ve svém domě, jsem tak rád, že jsme se tu všichni takhle sešli. Ostatně o Vánocích bychom vždy měli být spolu, o Vánocích nikdo nesmí být sám, pokračoval strýc naučenou rétorikou současného společenského trendu. Tohle uměl naprosto perfektně, vždy zcela přesně věděl, co má kdy a komu říci, aby dosáhl toho, co si umanul. Jak jistě víte, několik posledních let pořádám pro vás pro všechny oslavu Vánoc. A každý rok se nás tu sejde o něco víc, i když občas někdo z nás již nikdy nepřijde, aby společně s námi oslavil ty největší křesťanské svátky roku, jak asi víte, letos nám navždy odešla babička (strýc se podíval směrem k dětem) Květa, nebo pro někoho to byla maminka Květa (podíval se směrem k tetám, které raději před jeho pohledem sklopily zrak do prázdného talíře na polévku, šlo o jejich matku a její smrt byla dosud bolestivě živá). Naše úžasná babička i maminka bohužel odešla až tam, odkud se ke štědrovečerní oslavě vrátit již nikdy nedá, pokračoval ve své pokrytecké řeči strýc, předstíraje poměrně obstojně a věrohodně, že je dojatý. 

Já jsem věděla, že lže, pozorně jsem sledovala tváře ostatních okolo stolu, nespatřím-li v nějaké taky takovou pokryteckou lež. Dojatý ten šmejd nebyl, to jediné, co ho skutečně zajímalo po smrti jeho vlastní matky, byla její závěť, pin k její platební kartě a to, aby byl první z celé rodiny, kdo důkladně prohledá všechny její pokoje a věci, co kdyby někde měla zašitý ještě nějaký prachy! A prachy, tak ty prostě byly jeho, všechny prachy by měli být jeho, to, že některé nejsou, mu připadalo tak nespravedlivé! Vždyť on velkoryse všem vyhoví, každému přece koupí vše, po čem touží, tak k čemu by jim byly peníze, ty přece potřebuje hlavně (a jedině, domníval se chybně) on, to je jasné! Ovšem nyní o nich nemluvil i když na ně myslel, z prostého důvodu, myslel na ně neustále, dokonce i když spal, tak se mu o nich zdálo, ale teď ne, nebo jo, ale nedá to najevo, teď musí dát najevo svoji lítost, tu, která se od něj očekává. Vzpomeňme na tu úžasnou ženu a uctěme ji chvílí ticha, ano? Po minutě nekonečně dlouhého, doslova hrobového ticha, pronesl jakoby dojatě (předstírat uměl zcela dokonale cokoli, hlavně když se mu to hodilo, to pak byl v předstírání čehokoliv naprostá profesionál a mistr): děkuji vám všem, děkuji a zasedněme nyní ke společné Vánoční tabuli, nikdy nevíte, kdy to budou Vánoce poslední! Strýc se odmlčel, snad aby své řeči přidal na důležitosti a v té pauze v řeči bedlivě pozoroval postupně jednu tvář za druhou, aby v nich hledal a v některých z nich dokonce i skutečně nalezl, náznak takové té obdivné úcty smíchané napůl se strachem a napůl s respektem, která, jak si skutečně ten vůl myslel, mu prostě náleží.

Jak jsem ho v tu chvíli nenáviděla! Celé ty jeho "poslední" Vánoce, ta jeho podělaná důležitost, to jeho pokrytectví a předstírání mě zcela spolehlivě dokázalo nasrat do naprosté, asi i dosti afektované nepříčetnosti, jenže tu jsem naštěstí v té své nasranosti tolik nevnímala. To, jak okázale dával najevo, že on je prostě někdo, že on je víc, než jsou ostatní, víc je, protože on má a my ostatní nikoli, což znamená, že když cokoli potřebujeme, musíme ho poníženě požádat mi nepřekonatelně vadilo, nebudu se přeci doprošovat něčeho, co mi patří i když jsem to dosud třeba nechtěla, prostě proto, že jsem to nepotřebovala. A ty debilní kecy o "posledních Vánocích" tak to už bylo příliš. Navíc jsem opět pocítila tu nechutnou bolest. No a pak to přišlo, aniž bych to chtěla, prostě jsem byla v tu chvíli nasraná víc, než jsem dokázala unést, tak přišel výbuch. Nechtěla jsem, nejsem taková, ale tyto Vánoce to ze mě vylítlo tak rychle, že jsem si vůbec nedokázala uvědomit, co že to vlastně zase dělám, co to říkám, proč to říkám a jaké následky to bude mít. Nasranost mě doslova zvedla ze židle a dříve, než jsem si to dokázala uvědomit, natož tomu třeba zabránit, jsem s hrůzou slyšela svůj vlastní hlas, jak zcela zřetelně a jasně pronáší k celé mé rodině, k veškerému příbuzenstvu, ke všem, kdo byli přítomni letošnímu strýcově štědrovečernímu machrování:

Jak to, že jsou to ty poslední? Proč by právě tyhle Vánoce měly být ty poslední? To příští rok už snad žádné Vánoce nebudou? Namítám překotně, vůbec nechápaje, o co jim zase jde. Dívají se jeden na druhého, pomrkávají na sebe, pak oči sklopí do talíře a nožem si na vidličku odříznou malý kousek ryby. No ta je ale blbá, co? No slyšel jste jí, ona vůbec nechápe, o čem se tu bavíme. Slyším ta hanlivá slova, bodají do uší, řežou do srdce a pak pálí v očích, proměněné do slz nespravedlivého příkoří. Nejsem blbá, jen si prostě myslím, že poslední nejsou, stejně jako není povinné se účastnit jejich oslavy. Ačkoli se to očekává, to ano, ale očekávání a skutečná povinnost jsou dvě zcela jiné věci!

Stejně nebudou poslední, prostě lžete! Žádné "poslední Vánoce" prostě nejsou, to už jsem spíše vydechla s posledním zbytkem vzduchu v plicích. Hlas se mi zřetelně chvěl, všichni okolo stolu to musí slyšet, z mého hlasu musel být znát jasný strach. V naší počestné, bohaté a vážené rodině nebylo vůbec zvykem, že by se kdokoli dokázal takto postavit komukoli na odpor, byly jsme vychováváni k diplomatické diskuzi, a vedeni k dialogů a ke hledání a nalézání inteligentních kompromisů, nikoli k nějakému primitivnímu odporu. A to, že by kdokoli mladší oponoval komukoliv staršímu, tak to už v naší rodině nepřipadalo naprosto v úvahu! A navíc ještě k tomu oponovat takto veřejně, nepokrytě a přede všemi, a ještě k tomu v tento den, to bylo považováno za naprostou nehoráznost! A odporovat někomu tak významnému, tak mocnému, jako byl její strýc, no to bylo naprosto nemyslitelné.

A to i přes to, že si všichni mysleli, pokud to někteří z nich, co ho znali nejdůvěrněji nevěděli dokonce zcela jistě, že jejich slovutný strýc je jen obyčejný, ač neobyčejně vychcaný, ješitný zmrd. Neměl ani tu sebemenší zásluhu na ničem, co měl. Ani na tom, co dokázal. Nedokázal vůbec nic, jen si bezostyšně a drze bral a čím víc měl, tím víc dostával, vesmír má v tomto ohledu jen pramalý smysl pro spravedlnost. Za to však má vytříbený smysl pro humor, a to obzvlášť pro ten černý, až nejčernější. A tak, snad jen pro své vlastní pobavení, přihrával strýci jednu výhru za druhou a ten je přijímal a jak rád. Byl hrdý na svůj úspěch, úplně se tetelil blahem, že je tím, kým je, jak dobře hraje svoji životní roli a jak jej ostatní berou, hřála ho jejich závist (ten se má, má takový barák a viděli jste co si koupil za nové auto!) Pocit vlastní důležitosti ho ovšem tak příjemně hřál. Svůj úspěch si jistě zasloužil, proto ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, co se na něj chystá, co se může stát. A i kdyby, peněz má dost na to, aby cokoli dokázal snadno vyřešit. Všechno se dá koupit, byl si tím naprosto jistý, vůbec netušil jak falešná tato zdánlivá jistota může být. Má moc, ostatní se ho bojí a respektují, co by se mu asi tak mohlo stát? Jeho pocit moci a neohroženosti, byl však stejně falešný, jako jeho jistota, že si cokoli může koupit, ačkoli byl podobně hřejivý jako byla důležitost postavení, kterému se nyní těšil.

Nicméně řekla jsem to nahlas, což by snad ještě tolik nevadilo, co ovšem vadilo, a hodně, bylo to, co jsem řekla. A taky to, jak. V rodině, navíc k tomu ještě v tak úžasný a slavnostní den, dnes byly přece Vánoce a my všichni jsme se tu po roce opět sešli. Můj drzý výkřik způsobil zkoprnělé nekonečné ticho. Na to, jak je ještě mladá je značně drzá. Jedna teta šeptala druhé, potichu, aby to nebylo slyšet, ovšem ono to slyšet bylo. Vůbec nikdo se tu však neptal na její názor. Nikoho ani nenapadlo, že by právě ona snad nějaký názor vůbec mohla mít.

Rozpačité a zkoprnělé ticho, nevěřili byste, jak neuvěřitelně takové nepatřičné ticho dokáže protáhnout čas, náhle rozřízl přísný a nekompromisní strýcův hlas: No, co tohle, no teda, a ven! Strýc svá poslední slova křičel a svůj vztek nedokázal ani skrýt ani potlačit. Dokonce vstal ze židle, když je pomalu a zřetelně vyslovoval. Takhle se u slavnostní večeře chovat nebudete, mladá dámo! Strýc se zlostí s naučenou profesionalitou důkladně schovanou za šedivými fousy spolu s těmi slovy tak poulel a vyvaloval oči, že to vypadalo, jako že mu musí každou chvíli vypadnout z důlků. Cítila jsem, jak ustává proud slaných slz ve dvou potůčkách stékajících z rozpálených tváří. Hořely hanbou a nespravedlností. Bolely a pálily stejně, jako okolní svět. Strýc se při těch slovech zvedl ze židle, hrozivě vztyčeným ukazovákem poklepával ve vzduchu směrem ke dveřím vedoucím ven z haly. Po celý rok bývala prázdná, jen o Vánocích, to, když se do dědečkovi vily sjela celá rodina, protože, no, co kdyby to byly poslední Vánoce, člověk nikdy neví, že, tak se v ní každý rok konala naše společná rodinná slavnostní štědrovečerní večeře.

Měla jsem ji, ještě jako menší, docela ráda. Na stole hořely vysoké svíce a bílý ubrus byl ozdoben ovocem, umělými drahokamy a každý kdo dojedl máminu výtečnou rybí polévku nalezl pod talířem šupinu s kapra. Prý to přináší štěstí, tvrdívala tehdy maminka a pomrkávající nenápadně na tatínka tím mrkáním sama sebe usvědčovala ze lži.

Hmmm, houby štěstí, je to jasný, věděla jsem hned, nemusela jsem se ptát, aby mne zase někdo hned považoval za hloupou. Čím jsem byla starší, tím víc jsem celou tu štědrovečerní slávu začínala nenávidět. Tohle jsou, počítám-li dobře, patnácté poslední Vánoce, které společně oslavujeme. Ovšem, stejně jako každý rok je u slavnostní večeře zprvu naprosté ticho, přerušované jen sykavým polykáním horké polévky, občasným zavaděním lžíce o dno talíře, zakašláním či smrkáním, ovšem to pokud možno tak, co nejvíce nenápadným, v hlubokém koutě do úplně posmrkaného kapesníku.

Strýc myslel svoji výhružku vážně, ukazováček mířící k zavřeným dveřím z haly její vážnost podtrhoval pomalým poklepáváním na něco neexistujícího, na neviditelné cosi stojící mezi strýcem, mnou a dveřmi, kudy teď budu muset, potupně odejít. Sklopila jsem oči k ozdobám na letošním ubruse, v módě byla tyto Vánoce hlavně stříbrná a modrá barva. A také bílá, ovšem bílá, ta k Vánocům tak nějak patřila odjakživa. Ale ostatní módní barvy se každý rok měnily, pamatovala jsem si na jedny V ánoce laděné do fialova a do růžové, no jasně, ten rok před tím byla v kurzu zase červená, to brácha rozbil skleněnou červenou špičku, vzpomínka na vánoční tragédii byla živá tak, že ji rozesmála. Jenže ona se usmála doopravdy, a to neměla v této až k prasknutí napjaté atmosféře rozhodně dělat. Očekávala se od ní ponížená pokora, že by si dovolila se zasmát, tak to vskutku nikdo nečekal. Ačkoliv měla oči stále ještě stydlivě sklopené dolů, cítila všechny ty upřené pohledy plné pohoršeného odsouzení ve tvářích všech, kteří letos opět po roce spolu seděli okolo honosně nazdobené štědrovečerní tabule.

Jo tak slečně je to to navíc k smíchu! Strýcův ukazovák se vztekem rozklepal tak, jak ještě nikdy předtím a jeho hlas burácel do trapného ticha slavnostní večeře, na které nikdo nechtěl být. Jenže museli tu být, však víte, no nikdy nevíte, co kdyby to byla ta poslední večeře. No a kdybychom dnes nepřijeli, jistě by se něco stalo. S takovými věcmi není dobré si zahrávat. Tak co, večeře je dobrá, po roce se opět všichni vidíme a aspoň, no víte, kdyby to byla poslední večeře tak... Tak co? Napadlo mne okamžitě a úkosem jsem se na něj podívala, tak můžeme být v klidu, protože my jsme tam tenkrát přece byli.

A v tom mi to vše došlo. Oči jsem hrdě zvedla a všem tetám, strýcům, sestřenicím, bratrancům, babičkám i dědečkům ze všech možných stran a kolen jsem se podívala do očí. Měla jsem pravdu, proč by měli být poslední? Lžete. Poslední slovo oblékla do kabátku svého chvějícího se hlasu a vyslovila jej pomalu, zřetelně, nekompromisně a hlavně nahlas. Lžete! Zopakovala to pro jistotu ještě jednou, chtěla si být naprosto jistá, že všichni, kdo sedí okolo toho stolu, všichni bez výjimek a bez pardonů to jedno jediné slovo skutečně slyšeli. Lžete! Dodala pro jistotu ještě jednou.

Nikdo u stolu se ani nepohnul, v místnosti nastalo to, čemu se někdy říká, a to poměrně trefně, hrobové ticho. Všichni přestali jíst a někteří, zdálo se jí, dokonce i dýchat. Atmosféra přepychové haly mi intenzivně začínala připomínat takovou tu dusivě temnou atmosféru z Lovecraftova románu Slavnost, který jsem nedávno dočetla. Jen asi nepůjdeme po večeři s loučemi do podzemí, abychom tam oživili temné síly zla. Ovšem až na tento detail, byla atmosféra strýcova domu a temného domu z Lovecraftova hororu skoro stejná. V té atmosféře byla cítit směs obav, strachu, vynucené pokory i obdivu k někomu, kdo si rozhodně ničím žádný obdiv nezasluhoval. Nejsilnější emoce v té směsi však byl jednoznačně strach. Dokázal zahustit atmosféru tak, že se vzduch v pokoji skoro nedal dýchat. Strach byl patrný ve všem a na všech, ostatně potem orosená čela všech členů velké rodiny o tom vypovídala více než jasně. Jen jediné čelo bylo suché a jen jeden pár očí v místnosti nezrcadlil ani ten sebemenší náznak nějakých obav, oboje bylo strýcovo. Mocný muž neměl pražádný důvod k jakýmkoliv obavám, byl si jistý sám sebou, svými penězi i mocí. Připadal si nedotknutelný. Nedotknutelný chudák, napadlo mě, když jsem si ho nenápadně prohlídla, zatímco jeho pozornost byla otupena jeho důležitostí a respektem, co ze všech kolem stolu cítil a jejich pozornost byla naopak upřena ke mně.

Na takové množství vědomé pozornosti jsem vůbec nebyla zvyklá, většinou jsem nebyla tím, na koho se upírala. Nikdy jsem se s ní nesetkala, za to nezájem, tak ten jsem znala dobře. Kolik utrpení a slz jsem si užívala po celý svůj tak krátký život, jen díky tomu, že jsem vůbec nikoho nezajímala. A když už, tak vždy jen pro to, že bych mohla někomu pomoci. A to jsem zpočátku ani nepoznala, že pomáhám, protože moje pomoc nespočívala v tom, že bych třeba něco uměla lépe, rychleji, nebo levněji než někdo jiný, spočívala pokaždé jen a pouze v tom, že jsem, kdo jsem. Vnučka toho známého pražského architekta, víte koho myslím, no její strýc je ten (slova přešla do neslyšitelného šepotu, ač jsem napínala uši sebevíc) to byla slova doprovázející mne životem, slova definující, kategorizující a zařazující. Slova přinášející moji důležitost a moji moc, kdybych jim dovedla správně naslouchat. A hlavně je správně využít. Bohužel, oboje z toho, mi bylo naprosto cizí. A tak všechny dveře, co vlastně už byly otevřené, stačilo by jen vejít, nic víc, jen prostě vzít za kliku a vstoupit, všechny ty dveře vedoucí do vyšších, a ještě vyšších pater pokrytecké společnosti vládnoucí té malé, ač vydatně bohatnoucí, přesto stále nechutně závistivé, kotlince v srdci Evropy se samy zavíraly. Přitom klíč k jejich zámkům jsem měla u sebe, stačilo by totiž jen říct zároveň s pozdravem: Dobrý den, já jsem vnučka pana .... Dveře by se mi samy jako zázrakem sami otevřely.

No a teď to mám, vlastně jsem jen dostala to, co si zasloužím. Do žádných z těch dveří jsem nevstoupila, to jsem poprvé pocítila tu intenzivní bolest, když jsem do prvních z nich nevstoupila prostě jen proto, že jsem nechtěla (ta je tak hloupá, častá poznámka, kterou někdo řekl za mými zády pokaždé, když si myslel, že neslyším), nešla jsem za žádným z těch mnoha úspěchů, který se nacházeli hned za nimi, ani jsem si neodnesla bohatství, majetek, či peníze čekajícími na mne za jinými. Důvod byl stejně prostý, jako pro mnohé nepochopitelný, prostě jsem jen nechtěla. Neslýchané! Nepochopitelné! Neuvěřitelné! Hloupé! Slova, která jí do očí nikdo nikdy neřekl, přesto je slýchávala tak často ve své blízkosti. Pokaždé následované zbytečnými pocity studu, nepatřičné zbytečnosti a ponížení. A hned za nimi, no jasně, bezhlavý úprk. Co taky jiného.

A jsou tu zas, cítila, jak jí ty nenáviděné pocity obmotávají svými lepkavými chapadly. Ta neobvyklá pozornost všech, děsila jí, nebyla na ní zvyklá, cítila nával paniky, to nedýchatelné napjaté ovzduší přepychové haly luxusní vinohradské vily, strýcův klepající se ukazováček, to vše dohromady způsobilo, že jsem nejprve celá zrudla studem. Cítila jsem řinoucí se potůčky potu na čele a v podpaždí. Panika se mnou nekontrolovatelně třásla. Cítila jsem se zbytečná a ponížená. A pak to přišlo, bez jediného slova, před očima temně rudou mlhu, s divoce bušícím srdcem, že mi připadalo, jako že mi musí každou chvíli vyskočit z hrudníku ven (volné židle padají na zem, zvuk tříštícího se porcelánu, odněkud hraje vánoční koleda, někteří z hostů vyděšeně vstávají ze židlí) jsem bezhlavým tryskem vyběhla z haly, minula vyděšené služebnictvo (strýc byl vážně vůl) z věšáku přede dveřmi si vzala svoji péřovku a jediný baťoh v domě (ostatní dívky měly kabelky), ještě že jsem si vzpomněla, mohla jsem vyběhnout úplně bez ničeho, a vylítla jsem na mrazivou kýčovitou zahradu. Zvolnila jsem, nemohla jsem v tom mrazu venku dýchat, ještě pár rychlých kroků mě oddělovalo od branky vedoucí ven. Do útulné vánoční noci večerní Prahy, kdy nikdo, ale vůbec nikdo nesmí být sám.

Ulice byly liduprázdné. Nikde nikdo. Byla jsem úplně sama.

Letošní Vánoce mi náhle připadaly docela fajn.

© Myšpule

Olbramovice 24. - 25.12.2018